O čtrnácti letech života ovládaného drogami.
Před dvěma lety získala Helena Třeštíková významné ocenění, když její dokument René o nenapravitelném recidivistovi rozdrtil konkurenci a stal se nejlepším dokumentem na Evropských filmových cenách. Katka je po Reném a Marcele třetím časosběrným dokumentem, se kterým přichází na velké plátno. Příběh o dívce v zajetí drog jste už v kratší podobě mohli vidět na televizních obrazovkách, kde se objevil v rámci cyklu Ženy na přelomu tisíciletí. Charakterizoval tehdy prvních pět let, během nichž režisérka sledovala Katku spolu s kamerou. Třeštíkovou ale tato dívka nepřestala úplně zajímat, po několika letech se za ní vrátila a nyní nabízí širší pohled na další události, jejichž středobodem je nečekané těhotenství a boj o budoucnost dítěte.
Drogová problematika je stále palčivým problémem společnosti a filmaři ji reflektují několika různými způsoby. Buď se natáčí modelové výchovné filmy, nebo se závislost stává motivem hraného filmu a nebo vznikají dokumenty, které nabízejí pohled na drogy z autentické pozice přítomných. Katka je ryzím příkladem posledně jmenovaného, navíc filmařsky a myšlenkově nepovrchního a nepřímočarého. Drogová tématika v podání Heleny Třeštíkové nabírá silnější charakter, než jakého by byl schopný modelový výchovný program, který má přebytek prázdných argumentů a paradoxně i minimální efekt na mladistvého příjemce, a zároveň je Katka svým vyjádřením silnější než hrané filmy, ve kterých pořád sledujeme jenom herce a zkreslenou, upravenou verzi reality. Katčinou výhodou nad filmovými konkurenty je, že je skutečnou osobou, která tam venku někde žije a stále se točí v kruhu drogové závislosti, a to je prvotní apel, který na diváka při sledování útočí.
Katka má tíživé argumenty proti drogám, i když je divákovi moralisticky necpe. Třeštíková nikoho nesoudí, předsudky nebere, a tak je divákovi nakonec spíš Katky líto a utvrdí ho v odmítavém postoji k jakýmkoliv drogám. Celé ty roky žije Katka ve falešné představě a planých slibech. Dokola se opakují prohlášení o tom, že by teď mohl nastat moment zlomu a ona s drogami přestane. Po nějaké době člověk pochopí, že lže, že není naděje na vykoupení. Kdo lže sám sobě, nerozezná už pravdu nikde, a to dělají drogy. Děs člověka bere, když sleduje viditelnou fyzickou přeměnu, jak se z pohledné, milé a usměvavé dívky stane během těch několika let nedůvěryhodná, nadměrně zestárlá a zošklivená žena, u níž budete pochybovat i nad silou mateřského instinktu. Jakmile v tom jede, nic závislého člověka nezastaví. A trpět mohou i nevinní jako malé děti. Bude láska k dítěti silnější než k drogám?
Bohužel časosběrný dokument trpí mnoha prázdnými místy, která by stála za vyplnění a objasnění všech pohnutek a změn, ale to můžeme jen těžko vyžadovat, když Třeštíková nemůže mít danou osobu neustále pod dohledem a koneckonců je to jen přístup natáčeného člověka, jestli s filmaři bude spolupracovat. Katka představuje smutný a výstražný příběh, do jehož mozaiky ale ještě chybí pár kusů, které nelze doplnit, protože je odvál čas. Některé momenty naopak působí nadbytečně, figurky jejích partnerů v životě i drogách nedotaženě. Deprese z filmu se může dostavit, jde o to, do jaké míry nad vámi převládne odpor k těmto osobám nebo lítost a pocit zmaru. Dokument nepřináší žádné pozitivní výsledky, nenachází žádnou cestu k vítězství a jedinou variantou, jak se osvobodit, zůstává přestat co nejdřív, respektive nikdy si s drogami nezačínat. Nakonec ale Katka rozhodně nedokáže porazit minimálně jeden film o drogách, který svou sugestivitou stále bere dech a působí deprese bez výjimky. Requiem za sen…a přitom je hraný. Je nicméně dobré, že producenti a režisérka plánují rozsáhlou spolupráci se školami, kde by žáci a studenti měli film zhlédnout.
