Psychoanalýza je cestou do lidské duše a jejích temných zákoutí. Nyní to zjistil i Jan Švankmajer.
Surrealismus tolik provozovaný samotným Švankmajerem získává plné právo se naplno uvolnit a řádit. Jan Švankmajer totiž situuje svůj nejnovější film do prostředí, které se napůl nachází v bdění a napůl ve snění, částečně na tajném kanapi v ateliéru a trochu na pohovce u psychoterapeuta. A jak víme, sny jsou projevem podvědomí, a to mají surrealisté rádi. Navíc Švankamjer pro svou „psychoterapeutickou komedii“ zvolil po technické stránce papírkovou animaci prokládanou živým herectvím. Je to prazvláštní kombinace, která ale má své výsostné opodstatnění a hlavně splňuje svůj účel, kterého by jinak musel dosahovat pomocí drahých technologií – nevíme, kdy se pohybujeme v realitě a kdy ve snu, a režisér tak má možnost mást nejen hlavní postavu, ale i diváka a ještě se u toho bavit jako štěbetající slepice. Na oplátku se divák zabaví s dvojicí Freud a Jung.
Evžen (Václav Helšus) se jako každý člověk na světě snaží přežít svůj život. Zvolil si cestu ustrnulého života plného stereotypu, který dává alespoň základní povědomí bezpečnosti a jistoty. Přesto z něj máme strach, a tak když se Evžen jednoho večera ztratí ve svém vlastním snu a zakouká se do pohledné dívky v červeném (Klára Issová), probuzení do reality ho netěší. Rozhodne se ke snu vrátit, přivolat ho a proniknout do něj. Netuší však, že odhalí dávnou minulost. Někteří diváci si vzpomenou na lucidní snění, jiní film lehkomyslně a zcela hloupě označí za český Inception.
Švankmajer svůj nejnovější kousek stihl uvést na festivalu v Benátkách, kde sklidil dlouhý potlesk, a tak se zamýšlím, jestli bylo v sále víc těch, kteří mají za sebou nějakou tu přednášku z psychologie nebo laici, kteří si myslí, že Freud je označení nějakého vídeňského dortíku. Protože z obecného hlediska není Přežít svůj život nijak složitý. Vyprávěcí struktura výrazně akcentuje základní psychologické poznatky dvojice Sigmund Freud a Carl Gustav Jung, a to tak že zpříma a otevřeně.
I když se nepovažuji za odborníka v psychologii, už při nenápadné zmínce na začátku jsem poznal, kam film bude směřovat. Máme tu oidipovský komplex, superego, nevědomí a sny a mnohé další, čemu by divák neměl mít problém porozumět, protože skrze osobu psychoterapeutky v podání Daniely Bakerové tvůrce diváka seznamuje s potřebnými vědomostmi a vytváří tak dostatečnou oporu. Ale zatímco člověk zdatný v této vědní disciplíně by mohl pociťovat jemné tiky z neobjevnosti Švankmajerova díla, naprostý neznalec na druhé straně bude nad desetiletí známými psychologickými jevy jenom kroutit hlavou. Jako že by měl chtít smilnit se svou vlastní matkou. Inu, teď už to ví.
Z pojetí humoru ovšem vyplývá, že Švankmajer si moc dobře uvědomuje, že si zvolil lehčí variantu látky, a tak si s ní aspoň pohrává a dodává jí šmrnc sebeshazujícími fórky. Jim vévodí dvojice portrétů Freda a Junga, které se hašteří a trumfují v tom, čí teorie má právě navrch. Je to krásné pomrknutí a ubezpečení, že Švankmajer není hlupák. Krom toho velmi protřele a se správným dávkováním rozhazuje různé indicie, symboly, jejichž rozluštění se dostanete blíž jádru Evženova problému a které Švankmajerovi dovolují respektovat svůj styl (vepřové jazyky nechybí) a fantazijní hýření omluvit přítomností ve snu. Nakonec oceňuji, že legendární autor natočil stravitelný, lépe pochopitelný kus, v němž si uchovává rukopis a který navzdory animační technice není ani plochý, ani trapně škrobený, jak můžeme sledovat v nejednom českém seriálovém hitu letošního podzimu.
