Joe Wright, který se u diváků zapsal romantikami typu Pýcha a předsudek a Pokání, uvádí příběh mladé vražedkyně, která nepoznala normální svět a teď ho objevuje, zatímco jí jdou po krku agenti.
Hanna je dokonalý vraždící stroj, má to napsané ve svém genetickém kódu a proti tomu se těžko bojuje. Nemá cítit lítost, strach ani jiné pocity a takový je svém přístupu i celý filmy, který se emocionálně nedotkne žádné části divákovi duše. Hanna v podstatě selhává při klasických očekáváních žánru thriller. Neexistují zde překvapivé zvraty, šokující defenestrace pravdy. Hanna běží skoro jako Lola, ale neběží tolik o život svůj nebo milované osoby jako o život Marissy, kterou má zabít. Celý svůj dosavadní krátký život se učila tomu, aby ji odstranila z povrchu země, a přestože se to na poprvé nezdaří, všechno ji vede k tomu, aby naplnila smysl svého života a smysl filmu.
Ten i ten se stanou pofiderními v momentě, kdy otec Eric Bana sám pustí do masakrování, přestože kvůli tomu Hanna zabila své dětství. Po Marissině smrti ale vše může skončit a nezáleží na tom, co následovalo, ani co znamenala všechna úmrtí, kterých je ve filmu nespočet a která ani nevzbuzují pravou lítost. Všechny jsou učiněny s chladnou hlavou, bez zájmu, bez charakteru. A chovají se tak obě strany, čímž Hanna přivádí na světlo dilema záporného protagonisty. Přestože Hanna a její otec, který spíš poskytuje mentorské zázemí než otcovskou lásku, jsou samozvanými hrdiny filmu, svůj smrtící přístup nedokážou obhájit a dílo selhává v základním přístupu k boji za život. Zabíjejí totiž každého a neptají se. Nadarmo se navíc Hannin příběh odvíjí od překvapivého momentu, když nám film vmete do tváře, že stejně tak dobře by se o odstranění Marissy mohl postarat Eric Bana.
Jediný důvod, proč by jim divák mohl fandit, je, že druhá strana je ještě sadističtější. Tom Hollander je nenápadný jako havajské šortky na haldě sněhu a svou sadistickou náturu si opět (Piráti z Karibiku) užívá. Saoirse Ronan je pro ústřední postavu správně zvláštní a tajemná, svou zabijáckou chladnost zvládá podat s bravurou. Cate Blanchett je ve své noblesnosti strašidelnější, ale kupodivu nemá její vstup z vlčí tlamy takovou sílu a energii, jakou mohl ve své metafoře mít.
Obrazově totiž Joe Wright zase čaruje, až se divák musí ptát, proč jim v tom vojenském zařízení tak moc blikají světla, kam se poděla atmosféra vylidněného a zdevastovaného zábavního parku nebo jestli měl long-shot-no-cut záběr začínající na německém autobusovém nádraží nějaký význam. Tudíž v Hanně je rozhodně na co dívat a Wright si zkouší spousty různých technických postupů.
Dílo si bere drobnou odbočku v pohledu na vliv okolí na dospívání mladé osoby, ale Hannino prozření a objevování skutečného světa po životě stráveném v chalupě za polárním kruhem se smrskne na tři scény, které nevytrhnou a charakter neformulují, natožpak aby ho měnily a ukazovaly divákovi z jiného úhlu. Ani úděsný vír elektroniky útočící na dívčiny smysly, ani krátké a pitoreskní rande a nakonec ani důvěrné kamaráčofty pod peřinou.
Tudíž Hannička je zajímavé dílo, v němž by se vzhledem k odkazům na bratry Grimmy daly najít další roviny, ovšem jsou pokoutně skryty pod sebestřednou vizuální formou.