Výběr z filmů letošního ročníku Jednoho světa. Jaká byla vítězná Syrská love story a proč věnovat pozornost Ruskému datlovi? Čtěte dále.
Ruský datel
Vždycky je výhrou, když máte zajímavé téma i zajímavého protagonistu. Nic totiž není na světě úžasnějšího než rozmanitost každé jedné lidské duše. Některé však bývají excentričtější, což je i případ ukrajinského umělce Fedora, který pátrá po tom, zda výbuch černobylské elektrárny v roce 1986 mohl souviset s nedalekou tajnou anténou, která v době studené války rušila vysílání v Americe s příznačnou frekvencí připomínající datla.
Dokumentarista Chad Gracia nechává zaznít otázku nad tím, jestli je Fedor génius nebo blázen. Je to však jedno, důležité je, že zapálený pro věc a že vášeň přenáší i na zkoumání problému, který získává nový rozměr s tím, jak na Ukrajinu přišla před dvěma roky revoluce a na východ země konflikt. Pro dokument jako žánr je pak esenciální, že se tvůrcům podařilo shromáždit tvrzení a prohlášení osobností souvisejících s otázkou černobylské elektrárny i antény, z čehož si mohou dovolit vyvozovat odvážné závěry a obvinění. Nejspíš se nedozvíme, jestli má Fedor pravdu, je o ní ale zcela přesvědčen a jeho aktivismus z díla sálá jako inspirativní plamen.
Nebezpečný svět Rajka Dolečka
Další případ, kdy dokument čerpá z toho, jak silná je sledovaná osobnost. Kristýna Bartošová chtěla doktora Rajka Dolečka konfrontovat kvůli jeho pohledu na válku v Jugoslávii, v němž se přiklání na stranu Srbů a generála Ratka Mladiće. Kvůli příbuzným na to má osobní zájem, záměr ale brzy naráží na to, jak podivuhodný člověk Doleček je.
Tak jako autorka dokumentu se necháváme svést jeho okouzlujícím šarmem, výřečností a sebevědomím. S devadesátníkem Dolečkem přitom vyráží do míst bývalé Jugoslávie a teprve postupně se ukazuje, že jeho neochvějný pohled na jugoslávské události pramení především z toho, že by připuštění zločinů narušilo jeho vnímání světa. Jakmile totiž má odpovídat na otázky, které neodpovídají jeho názoru, uhýbá a zatvrzuje se. Dobrosrdečný muž se najednou mění v člověka, který by se s dokumentaristy rozloučil, kdyby nebylo po jeho. Silné setkání, které zanechalo stopu i na autorce filmu. Místy se tak spíš než o vykreslení pomýlených názorů jedná o studii vlivu šarmu.
Syrská love story
Jeden svět se letos zaměřil na uprchlickou krizi, která hýbe mediálním světem a politikou napříč Evropou. Obyvatelstvo se rozděluje na dva tábory – jeden se vůči uprchlíkům vymezuje, druhý zdůrazňuje nutnost pomoci. Většinou se ale debaty smrskávají na anonymní dav lidí, kteří do Evropy přicházejí. Opomíjí se jednotlivé osobní příběhy, které dokreslují komplikované parametry problémy, který se nedá smrsknout do černobílého hodnocení.
Syrská love story je něčím pro věc typická, ale ne zase tolik silná. Přesto si z lidskoprávního festivalu odnesla hlavní cenu poroty. Dokumentarista Sean McAllister je nablízku rodině žijící v Sýrii. Otec Ámer se stará o děti, zatímco matka Raghda je kvůli svým veřejným projevům ve vězení. Souběh událostí a vývoj syrské politiky sice přivede Raghdu na svobodu, záhy ale prchají ze země. Pak sledujeme, jak si zvykají na život v cizině a jak se jejich vztah rozpadá. Příčinná souvislost s válkou není jasná, mnohem víc dokument ukazuje zánik lásky v důsledku špatného nastavení vztahu. Problém pro diváky je,že jsou nám postavy stále příliš odtažité, než abychom pochopili, co se s protagonisty děje, že jejich láska dospěla ke konci. Na druhou stranu jiní mohou brát upozadění rozměru válečného uprchlictví jako přínos, které odděluje tuto identitu od toho, že jsou lidé jako kdokoliv jiný. To by ale samo o sobě nestačilo.
Model pana starosty
Některé věci nemusí být na první pohled tak katastrofické, ale jsou hrozivé tím, jak jsou blízko – geograficky i kulturně. Model pana starosty nás seznamuje s maďarskou obcí Érpatak, kde se svojí vizí vládne Zoltán Mihály Orosz, což by se ještě dalo snést jako ojedinělé škobrtnutí z politické standardu, ale příběh o tom, jak starosta nepřijímá kritika, vše podřizuje řádu a disciplíně a jak provozuje ceremoniál upomínající na dobu nacismu, je završen pohledem na politické setkání maďarského prezidenta Viktora Orbána, na němž Orbán prohlašuje něco ve smyslu, že se liberální demokracie přežila.
Nejmrazivější je nenápadná plíživost podezřelých praktik. Dokument totiž začíná pohledem na pracovní model, který se dá ještě pochopit. Je tvrdý a vyžaduje poslušnost, ale když chce člověk peníze, musí práci provést. Postupně ale dokument rozkrývá další podoby obce Érpatak včetně odebírání dětí a zmíněné noční oslavy s ohni a za zvuků německé hymny spojované s dobou nacismu.
Posvátná kráva
Vedle mnoha velezávažných témat, která se týkají konfliktů, smrti nebo globálních dopadů je Posvátná kráva vlastně zábavná hříčka, která poukazuje na to, jak lpění na způsobech, podle kterých „to chodí už generace“ nikam nevede. V jedné ázerbájdžánské vesnici žije se svou rodinou Tapdig, který si usmyslí, že si chce pořídit evropské plemeno krávy, která by mohla přinést více mléka a lépe tak rodinu zajistit.
Ve vesnici ale naráží na odmítavý postoj „rady“ starších, kteří jeho návrh neschválí. Oproti tomu, kdy si pod pojmem stařešina představujeme souhrn moudrosti, vyznívá skupina starších z filmu jako překonaný nástroj, kterým si dříve lidská společenství mohla uchovávat integritu a kontinuitu. Tady se ale ukazuje, jak je takový přístup překážkou vývoje. Samozřejmě, pořízení cizí krávy by mohlo mít nějaký negativní dopad, například na místní zvěř, ale jsou to pouhé dohady a domněnky, které se na ničem nezakládají. Nakonec tak sledujeme, jak se jejich nepevný názor mění, podobně jako u Tapdigovy ženy, která by mohla být výraznější překážkou Tapdigova snu. O Posvátné krávě by se dalo říct, že je to svým nevážným námětem až roztomilý film, ale i za ním se skrývá výpověď.
Cowspiracy
Kdo by po tomhle filmu jedl maso? Environmentalista Kip Andersen ukazuje, že sice v boji se znečištěním ovzduší bojujeme proti využívání fosilních paliv, mnohem víc by nás ale měla zajímat zvířata, která chováme kvůli jídlu a která mají o poznání větší vliv. A ještě o něco víc by nás mělo zajímat, že to nikoho nezajímá. Závažnost Cowspiracy spočívá v tom, že se opírá o relevantní data, upozornění mezinárodních organizací, ale když s tímto tématem konfrontuje různé ekologické organizace včetně těch největších, nejvlivnějších a nejhlasitějších, skoro žádná se problém vlivu živočišné výroby na znečištění nezabývá.
Nejhorší je, že tady nepomůže ani to, když se člověk stane veganem, protože jednotky lidí, které přestanou spotřebovávat maso a živočišné produkty, jinak neovlivní samotné chovy, které se nezmenší. Jde totiž o systémovou záležitost, kterou by mohl vyřešit jenom systémový zásah, ale nikomu se do něj nechce, protože to hned na první pohled vypadá jako boj s větrnými mlýny. Když si člověk jenom představí, co by se stalos hladomorem, kdyby se půda, kde se chovají zvířata a kde se pěstují plodiny kvůli krmení těchto zvířat, použila pro potřeby pěstování jídla pro samotné lidi, byli bychom jinde. Inspirativní a zároveň děsivě mrazivý film. V jeho prospěch hraje zdrojování informací.
Foto: Jeden svět, Facebook Jeden svět