Nová Saxána je horší než nejhorší nedělní papundeklová pohádka.
Protahovaný projekt režiséra Václava Vorlíčka konečně dorazil do kin – po problémech s právy a vizuálními efekty, které se kompletně předělávaly. Saxána a Lexikon kouzel volně navazuje na 40 let starou Dívka na koštěti (1971). Saxána má malou dcerku Saxánku – a ta náhodou nalezne na půdě domu kouzelnou knihu, přivolá (animovaného) raracha, který ji vezme s sebou do říše po hádek.
Matka začne Saxánku brzy hledat. Na půdě nalezne onu knihu, skrz kterou ji může pouze pozorovat. Pomoci ji nedokáže, protože kouzlit příliš neumí, přivolá tedy alespoň trpaslíka (profesora zmenšování), který Saxánce pomáhá, protože se v říši pohádek dostává do potíží. Trpaslík se stává jakýmsi prostředníkem, skrz kterého matka posílá dcerce různé vzkazy, které jsou však k ničemu. Buď jsou doručeny pozdě, nebo se stejně čeká, až rarach zaběhne do hospody U Vincka, kde hledá u čerta, vodníka a výčepního-kostlivce (vizuálně nejzajímavější postava) radu. Občas jim poradí babka-gamblerka. Ano, ten dřevěný automat musíte vidět. Druhou dějovou linii, která je de facto dominantní, tvoří příběh tety Irmy (Jiřina Bohdalová), jež se také dostane do říše pohádek. Postarší dáma důchodového věku je nesmírně upovídaná a také na permanentní honbě za ženichem. Snaží se lapit všechny bez rozdílu jejich morálních hodnot, velikosti nebo porostu na hlavě. Nepohrdne tedy ani trpaslíkem nebo plešatým vydavatelem (Jiří Lábus). Ach, jak nerasistické!
Proč je film naprostým diváckým utrpením? Triky nejsou (místy!) na český film rozhodně špatné, rarach vypadá docela věrohodně, drak-hroch také. Ale Vorlíček triky natolik nadužívá, že tím filmu velmi škodí. Myslet si, že v našich podmínkách lze konkurovat např. Potterovi, kterého film neohrabaně napodobuje, je velmi naivní. Vytvořit tak imbecilní scénář bez vnitřních návazností nelze snad ani pod vlivem psychotropních látek míchaných s tvrdým alkoholem. Napsat postavy, které se chovají nelogicky, sedí si na vedení a připadají divákům zbytečné, protože nevytváří žádnou zápletku, která by gradovala nebo alespoň nenudila k smrti, je vskutku děsivé umění. Lítání na koštěti, jízda mašiny po kolejích a scéna s vlakem připomenou potterovskou ságu. Působí to jako zoufalá a velmi troufalá snaha ukázat, že i my v Čechách umíme být světoví. Ha ha ha. Člověk pak se sentimentem v oku vzpomíná, jak odsoudil Troškovu Čertovu nevěstu za gumové dialogy a předvídatelný děj.
Vorlíček se nechal ideou vytvořit konkurenci americkým filmům natolik pohltit, že se zcela oprostil od používání jakýchkoliv reálných kulis, které jsou přitom pro atmosféru pohádky tak důležité. Postavy sedí v pohádkové hospodě u stolu – pouze a jenom tento kus nábytek je fyzicky přítomen, zbytek tvoří modré pozadí – tedy vizuální efekty. Naprosto směšně působí i scéna příchodu Saxánky do říše pohádek. Režisér pravděpodobně nechtěl příliš obtěžovat štáb, aby postavil kulisy – jeskyně dvakrát tři metry je proto digitální. A věřte mi, že vás to uhodí do očí, stejně jako morkolabové aneb počítačem vytvoření strážci. Mnohem lépe by působili herci v maskách.
Saxána a Lexikon kouzel je špatná v každém elementu. Vorlíček ještě vykrádá sám sebe – a to když dává do filmu jakousi kopii Viga z Arabely. Bohdalová coby nadržená teta je chvíli zábavná a sympaticky přehrává, ale brzy se omrzí. Černocká jen vzrušeně pokřikuje a hledí do kouzelné knihy, Konvalinková si nechá odsát tuk a pak hospitalizovat do Bohnic… Jaromír Dulava hraje zloducha Crashmana z komiksového světa, kterého ředitel kouzelnické školy neuváženě přivolá. Má šílený mejkap a občas mu jde bublina od pusy. S komiksovou vložkou pracuje film velmi podivně. Kamera zabírá jednotlivé části komiksu a u nich vypravěč předčítá dialogy postav, které se však neshodují s tím, co vidíme na plátně.
Mladičká debutantka Helena Nováčková dělá, co může, její hlas byl však předabován – a je to znát. Postsynchrony jsou nekvalitní u všech postav, ale dá se to ještě snést, kdyby jim z úst nepadaly tak nepřirozené a nesmyslné dialogy. Osobním vrcholem filmu pro mě byla scéna, kdy trpaslík jede s vozíkem kufrů do stanice metra a zmizí s nimi na své soukromé drezíně. Jan Hrušínský (manžel Saxany) v rámci sledování trpaslíka dorazí na stejné místo za pět vteřin a zjišťuje, že je pryč. Vzápětí se vedle něj objeví zaměstnanec dopravních podniků, který ho donutí, aby si vozík sebral, a oznámí mu, že metro ještě několik hodin nepojede. Kdyby Hrušínský s vozíkem přijel, dozorce by ho viděl. A kdyby náhodou ne, tak vše muselo zaznamenat několik bezpečnostních kamer. Ale vyčítejte filmu takové drobnosti, když vás hned na začátku udeří do uší scénou, kdy chlapec mluví přes šátek, ale jeho hlas je jasný a zřetelný, nebo když Crashmam vykrádá pohádkovou říší a její budoucí král si vyrazí rande, jako kdyby se nic nedělo. Kdyby alespoň nějak využil svých čtyř rukou k prasečinkám, říkáte si, když už si nudou počítáte zuby v puse. Nemluvě o tom, že ruce mu záhadně zmizí, jindy se zase objevují.
Propojení reálného světa, pohádkového a komiksového bylo úspěšné asi jako narážet hlavou do zdi a doufat, že se zjeví zlatý muflon. Ve výsledku to není pohádka (vyčuraná postava dopadne dobře a ještě jí to všichni přeji), ale spíše nechtěná komedie, která však není trapná oním způsobem, že se smějete vysoké koncentraci nejapnosti a neschopnosti postav, ale že se smějete, protože brečet se vám nad tou zkázou nechce. Upřímně jsem se pousmála pouze u scény se separovanými záchodky pro pohádkové postavy a u závěrečné písničky, která má rapové pasáže (musíme být moderní, že). Když však zaznělo ono známé „Saxááááno“, v hlavě mi znělo něco mnohem sprostšího. Stručně řečeno: Saxána a Lexikon kouzel je monstrózní kinematografický exkrement.
