Politický thriller vypráví, jaké to je lovit nejlépe ukrytého teroristu světa.
Usáma bin Ládin byl od jedenáctého září velkým strašákem. Teroristické útoky v Americe i další zásahy složek al-Káidy po celém světě proměnily tuto organizaci zabijáků v mytologický zjev. Tak mytický, že někteří mají Usámu za mediální simulaci a výmysl. Film o jeho dopadení je zajímavý minimálně v tom, že dopadení Usámy nereprezentuje jako jasnou příběhovou linii a že záběry na jeho tvář uhýbá. V době, kdy vizualita je nejlepším reklamním tahákem, je to od filmu o zásadním momentu americké historie velmi odvážné. Podobně jako Argo a Lincoln se tak pokouší o Oscara.
Konec všem známý
Dějinný význam je pak samozřejmě relativní, odvíjí se od toho, jestli patříte k těm, kteří dají na internetové konspirace, a tak nevěří, že Ládin a jeho teroristická organizace za úmrtí tří tisíc lidí v New Yorku stojí. To je každého věc a film dodržuje pouze tu ideologii, že Usáma existuje a je třeba ho za zločiny, k nimž vyzýval, dostat. Trvá to přitom deset let a pozornost je koncentrována na agentku Mayu.
Sledujeme ji od chvíle, kdy je převelena do centra dění, jsme s ní u jejich dílčích úspěchů i fatálních zklamání až do hořkého konce. Není nic horšího než film, u nějž víte, jak skončí. A v případě Zero Dark Thirty, jak zní originální název snímku, je předpoklad naplněn vrchovatě. Film je totiž stále odrazem historické události, její detailní přesnost je věc, o níž se pak dá nejvíc ze všeho diskutovat.
Když existuje mnoho verzí
Říká se, že dějiny píší vítězové a že umělecká licence omluví vše. Největší nejistota, která v souvislosti s filmem 30 minut po půlnoci vyplývá, je nedostatek podkladů pro rozlišení toho, jak moc lze film brát za dějepisnou výpověď a jak moc se v zájmu filmové řeči odklání, přestože události proběhly teprve nedávno. Stejně jako všechny tajné operace případ obestírají mantinely mlčení.
Pokud proto znáte určitou variantu toho, co se v Usámově posledním útočišti stalo a jak zemřel, dost možná vás film překvapí. A otázka zní, jestli je to dáno odlišnou historickou výpovědí nebo uměleckým zpracováním. Ať tak či onak, do budoucna se zásluhou převahy obrazové tvorby paměti stane toto ztvárnění hlavní reprezentací události nazývané velký hon.
Žena, žena a duch
Jako režiséra takovéhoto materiálu by si kdekdo představil muže, jak nám velí genderová předpojatost, nicméně Kathryn Bigelow už nejednou dokázala, že má know how na realistické, nekýčovité a neslazené projekty s vojenskou tématikou. Za svůj poslední – Smrt čeká všude, získala Oscara, což byl hlavně triumf nad bývalým manželem Jamesem Cameronem. Film, který se možná zbytečná samostatně dramatizoval volbou postavy bez pudu sebezáchovy, měl úspěch, ale 30 minut po půlnoci má podle dosavadních kritických ohlasů horší situaci. Ale jako by Smrt čeká všude byl kdovíjaký zázrak.
Nicméně mužskou ústřední postavu nahradila ženou, a tak mohl vzniknout ryzí projekt, v němž možná není agentka Maya režisérčinou projekcí, ale rozhodně jí musí být vykreslení a práce s ženských charakterem bližší. Jessica Chastain se nejen díky této roli stává čím dál víc zářivou herečkou Hollywoodu, která se nehoní za výdělečnými blbinami, ale jde po zajímavých dílech se zvučnými jmény na nárazníku. Agentku pojímá v rámci možností tak procítěně, jak to jde, přestože už z podstaty svého povolání od ní emoce čekat nemůžeme. Na to, jak se étericky vznášela ve Stromu života, je však vezdejší charakterová tvrdost okatým rozdílem.
Pákistánský časostroj
Oněmi možnostmi, které Chastainovou limitují, je struktura filmu, s kterou je největší kříž. Nabourává totiž tradiční vývojové linie příběhu, skáče si v čase po několikaletých úsecích pro zlomové okamžiky, čímž se může v dlouhém časovém horizontu co nejvíc věnovat podstatným momentům, avšak je to na úkor lineárnosti. Nikoli ve smyslu časových skoků sem a tam, ale že se nepočítá s plynulostí.
Z toho důvodů jsou povedeně zachyceny proměny hlavní postavy, avšak skokové střihy brání divákovi s postavou splynout a prožívat s ní příběh. Záměrem není sledovat postavu, přestože jako jediná s námi vydrží od začátku do konce, ale sledovat případ.
Práce agenta není jen běh a střílení, ani kombinace obojího
I v něm se však schovává zádrhel. Kathryn Bigelow vychází ze scénáře Marka Boala, který se očividně nechce smířit s tím, že by informace o jednotlivých fázích a postupech vládního vyšetřování zjednodušoval na úroveň filmových zkratek, které nemají s realitou společný ani rozložení věcí na pracovním stole (a tak potěší detail prvního setkání Jessicy a jejího kanclu).
Samozřejmě takové vyšetřování není věc vůbec jednoduchá a nejspíš žádný český divák si nedovede představit, co všechno to obnáší, jak široká musí být síť vyšetřovatelů, jaké jsou potřeba důkazy a jak pátrat po lidech v místech, kde nemáte k dispozici rozsáhlý kamerový systém. V průběhu času se navíc metody obměňují, snaha o ideologickou nerozbrojnost má za následek to, že nenabízí viditelnější a otevřenější kontrast Bushovy a Obamovy administrativy. Je naznačen, včetně komentáře, ale politicky se raději drží zkrátka.
Výživná akční tečka pro trpělivé
Každopádně rozsáhlost desetileté operace není možné obsáhnout v jednom filmu (byť má dvě a půl hodiny), a tak se mnoho událostí redukuje na výsledek bez naší účasti. Kupodivu se občas najde místo na nadbytečnou scénu, jako když je zařazen útok na pákistánský hotel oblíbený proamerickými obyvateli, v němž večeří naše oblíbená agentka. Jako scéna v případu Usáma však nemá valnou hodnot
Dvě hodiny politikaření a vyslýchání by jednoho utahalo, a tak se film může pochlubit rozsáhlou rekonstrukcí návštěvy jednoho pákistánského domu, který je rázně akční, i když nemá žádné shodné plochy s klasickými akčními podívanými. Je tam několik výbuchů, dost střílení, ale žádní akční hrdinové. Jenom ti nejlepší vojáci, plížení, pomalý postup, zajišťování prostoru a taktika. Žádné nadlidské fantazírování, ale prožitek z autenticky pojatého zásahu zvláštních jednotek. Snaha o autentickou filmařinu je Bigelow blízká a v pátrání po vůdci al-Káidy si ji naplno užila. Divák smí také.
