Partička bývalých samurajů sice moc humoru nepobrala, zabojovat ale umí.
Příběh vycházející z japonské legendy se veze na fantasy vlně nastolené v listopadu Thorem a pokračující v prosinci Hobitem. Z historické události se stala pohádka o souboji dobra a zla v hlavní roli s Keanu Reevesem. Jeho postava britsko-japonského míšence do filmu vnesla ještě aspekt xenofobie. Výsledkem měl být film pro dospělého i dětského diváka. Zda uspěje vůbec u nějaké věkové skupiny, o tom nemají zdání ani nejmocnější tajuplné síly světa roninů.
Věrnost (či nevěra) původnímu příběhu
Dějový rámec legendy, z níž tvůrci vycházeli, znalce nepotrápí. Magie se stala přidanou hodnotou, jejímž prostřednictvím situace vyznívají jinak, než jak se odehrávají v dávném příběhu a už vůbec v realitě. Skutečné motivy protagonistů zavály písky časů a flexibilita historie se dává na odiv u každého sebevěrnějšího historického díla. Nicméně stavební kameny tradovaného vyprávění zůstaly zachovány.
Cílení i na dětského diváka však odhaluje první slabiny. Především striktní rozdělení soupeřících stran na „ty hodné“, kteří jsou v právu, a „ty zlé“, co prostřednictvím zrady rozšiřují svoji moc, zbytečně brání vícevrstevnatosti postav i samotného příběhu. Legenda je sice chápána jako příklad cti a věrnosti literárně „až za hrob“, ale je z ní patrné, že si zde hodný stařeček Asano pravděpodobně zasloužil trest smrti za pokus o vraždu z velmi pofiderního důvodu. Vůdce samurajů Oishi se zase nebránil lahvi vína a jiným neřestem, které k obrazu samuraje zrovna nepatří.
Keanu Reeves nositelem nadpřirozena
Je zřejmé, že postava Kaie, jehož zde ztvárnil hlavní tahák filmu Keanu Reeves, do původního textu nepatří. Vůdcem odplaty sice zůstává Oishi, ale Reeves zde zastupuje přidané fantaskní prvky. Jeho hrdina disponuje tajuplnou minulostí i nadlidskými schopnostmi. S nadsázkou lze říci, že funguje na způsob jakéhosi „zaklínače“, neboť stejně jako Geralt z Rivie se nemálo věnuje eliminaci nadpřirozených tvorů.
Pochopitelně záleží na založení diváka, jak toto obohacení starého příběhu ocení. Monster se zde vystřídá poměrně hodně, zároveň nedostávají tolik prostoru, aby zcela přehlušila původní příběh. Na počátku se setkáváme s nepojmenovaným tvorem, který evokuje cosi ze Star Wars či Johna Cartera. Nejpovedenější fantasy výstup díky atmosféře i nápadu přichází přibližně v prostřední části filmu, který nám poodkryje Kaiův původ. Na závěr si na nás tvůrci připravili draka, ale není důvod si stěžovat, že Šmaka jsme už nedávno viděli. Vodní dráček Kirin disponuje podstatně jiným vzezřením, a trpíte-li na tento druh mytologických tvorů, jistě jeho vizuál oceníte.
Další přidanou postavou je čarodějnice v podání Rinko Kikuchi, kterou jste mohli za poslední rok vidět v Pacific Rimu. Magické schopnosti této ženy nejednou zamíchají v příběhu kartami. Dokáže mimo jiné měnit podobu a stát se tak pro oči smrtelníků neviditelnou. Herecký výkon se kvůli dabingu posuzuje stěží. Nejedná se většinu času o vyloženě rušivý element, ale nevhodný výběr hlasů pro ženské charaktery každý uslyší. Rovněž se opětovně ukazuje, že snímek pořádně neví, pro koho chce být. Rozhovory mezi čarodějnicí a Kaiovou milou Mikou totiž vyznívají záměrně lesbicky.
Zakázaná láska a lhostejnost k postavám
Čímž se dostáváme k dalšímu aspektu příběhu a tím je romance mezi Kaiem a dcerou Lorda Asany Mikou. Filmu by vůbec neuškodilo, kdyby se tato dojímavá lovestory vystřihla, ba spíše naopak. Na rozvíjení vztahů mezi postavami i při dvouhodinové délce nezbývá mnoho času, a tak milostné vzplanutí působí jako počítačově vygenerovaná povinná součást výbavy. Raději ani nechci tvůrce podezřívat z toho, že se podpásově pokoušeli vyždímat z nás trochu dojetí, protože v tom případě by skutečně na celé čáře selhali.
Soucítění s postavami a budování si nějakého vztahu k nim je totiž úkolem takřka nadlidským. Kvůli jejich plochosti dopředu tušíte, kdo se jakým způsobem v budoucnu zachová. Charakterový vývoj tak lze zpozorovat jen v případě původně xenofobního samuraje, který nakonec uzná, že Kai byl celou dobu vlastně prima chlap. Odstup vůči protagonistům je možná způsoben částečně i tím, jak smrtelně vážně se 47 Róninů po většinu stopáže bere. Tvůrci si zde dovolí jen jeden malý vtípek, který v kontextu osudové podívané působí jako z jiného světa.
Epická podívaná každým coulem
Peníze, které byly na tento film vynaloženy, se sypaly ještě rychleji než mizející úspory před Vánocemi. Mohli jsme doufat v ohromující ztvárnění už u některé z desítek existujících béčkových dračích fantasy, ale příběh roninů minulá zklamání zahlazuje. Nešetřilo se, a to ani se záběry, na kterých je to vidět. 47 Róninů má jedinou smůlu, že není jedinou drahou lahůdkou svého žánru. Krajinkové oblety totiž silně evokují Pána Prstenů a nejlepší bojovník Lorda Kira zase připomene Wolverinova soupeře Silver Samuraje.
Punc osudovosti doplňuje hudba, která je ve vypjatých momentech stejně výrazná jako uširvoucí dabing hereček. Ostatně oblíbený spolupracovník Matthewa Vaughna Ilan Eshkeri není žádný neumětel a ve správných momentech umí oslnit i napumpovat adrenalin do žil.
Starý příběh tedy dostal velmi slušivý moderní kabátek, kterému z vizuální stránky lze těžko něco vyčítat. Velmi důležité je, že ani pod blyštivým pozlátkem okulahodících scenérií a přehledné akce nezaniklo jeho původní vyznění. Idealizováním jednotlivých postav došlo naopak k jeho posílení.
