Upírský film se halí do uměleckého vzezření, ale je jen stupidní variací na fenomén Stmívání.
Švédský film se k nám dostává skutečně jednou za uherský rok (hůř je na tom ze severu snad jenom Finsko). Po Americe je druhou nejvíce zastoupenou kinematografií Francie, jejíž dvanáctý festivalový ročník začne devatenáctého listopadu v Praze. Skandinávský národ je tedy proslaven hlavně tvorbou Ingmara Bergmana, který před dvěma lety zesnul. Thomas Alfredson rozhodně nebude jeho nástupcem. Je to moderní filmař, kterému ale zoufale chybí promyšlenější a hlubší záměr.
Bledá tvář lemována rozcuchanými černými vlasy patří dívence Eli, která se se svým otcem právě nastěhovala do sousedství malého Oscara, ustrašeného ťunťy, který se musí vyrovnávat s neustálými útoky sebevědomějších spolužáků i rozpolceností rodiny rozdělené rozvodem. Mezi bloky sídlištních domů se Ddě ztracené duše setkávají jednoho temného večera na místní prolézačce zasypané sněhem. Sbližují se, i když je to dívce zapovězeno, a Oscar se o ní dozvídá celou, strašlivou pravdu. Je upírka, kterou hlad po krvi zákonitě nutí k vraždám. Zatímco ona v něm nachází jedinou blízkou osobu, on díky ní získává příležitost postavit se svým strachům.
Mixuje se zde horor s dětským filmem, severskou poetikou a sociálním dramatem, a taková kombinace může způsobit pouze ukrutné bolení břicha, pokud nejste geniální režisér. Jakkoliv mocně se snaží působit vážně a nastínit několik závažných dětských problémů (typickou šikanu nevyjímaje), jediné, co vzbuzuje, je potutelný smích nad tím, jak nic kromě jedné závěrečné scény nefunguje, jak má. Smutný to fakt podpořený armádou digitálních koček a hloupě napsanými dialogy.
Natáčet s dětskými herci je vždy komplikované, castingoví agenti však měli vcelku šťastnou ruku. Do dveří jim vskutku vešli ti praví. Duo Kare Hedebrant a Lina Leandersson totiž zvládá hrát s mírou a přesvědčivostí, bohužel jim do cesty hází klacky scénář. Vztah ústřední dvojice je totiž dětsky naivní, ale opepřený rozpačitými dialogy a jednou skoro-dětsko-pornografickou scénou. Jak se říká, kde nic není, ani smrt nebere, a Kare i Lina nejsou natolik zkušení, aby si mohli prosadit cokoliv, čím by filmu zabránili podněcovat nechtěné posměšky.
K upírskému tématu se zde přistupuje s ohledem na většinu klišé, které započal už roku 1922 Upír Nosferatu a v roce 1931 Dracula Toda Browinga. Malá upírka může konzumovat jedině krev, nic necítí, má nadlidskou sílu a lehkost a vadí jí denní světlo. Všechny možné charakteristiky, na které si vzpomenete, jsou obsaženy a já jen děkuju, že se tvůrci alespoň vyhnuli použití náboženských symbolů. Zajímavější ovšem je, že sdílí bydlení se svým otcem, který není upírem, a samotný jev je o to divnější, když jejich vztah zůstává neobjasněn. Otec by totiž pro svou holčičku udělal mnoho a zvláště ze začátku je jeho vražedná kariéra za účelem získání krvavých zásob natolik nepovedená a plná neschopností, že groteskněji by to zvládli jen Laurel s Hardym.
Závěr
Účast na loňském filmovém festivalu v Karlových Varech tak úplně nechápu, ale je faktem, že ani tam není každý film mistrovským kusem.
Foto: Cinemart
