Na festivalech ceněné drama o hluchoněmých tichem rozhodně neléčí
Drama Kmen ukrajinského režiséra Myroslava Slabošpyckého obdrželo na festivalu v Cannes jednu z cen a po uvedení na karlovarském festivalu získalo velmi dobré ohlasy od tuzemských diváků i recenzentů. Snímek se objevil v řadě výběrů toho nejlepšího z Varů, zkrátka reputace jej předcházela. Takže když vstoupil do kin v rámci Be2Can přehlídky, měl již pověst festivalové události sezony. Kmen je rozhodně unikátní, představuje totiž první celovečerní film s hluchoněmými neherci, kteří se dorozumívají znakovou řečí. Nečekejte žádné titulky ani žádný vysvětlující voice-over. Obsahy rozhovorů musíte rozkódovat pouze podle výrazů protagonistů či rychlosti jejich gest. Film nás zavádí do internátu pro hluchoněmé, v němž studenti tvoří sevřenou společnost s vlastní hierarchií a zákony. Vedoucí skupiny je pasákem dvou děvčat, organizuje různé krádeže a také šikanuje nově příchozího Sergeje. Hoch se však brzy do zaběhlých struktur bez odporu zařadí, ale časem se citově připoutá k jednomu z děvčat, čímž začínají problémy.
Syrový a surový svět internátu
Zkazky o tom, že z projekcí diváci houfně odcházeli, neboť film kladl až příliš vysoké nároky na sledování, vytvořily kolem filmu určitou auru výjimečnosti. Několik scén mělo být natolik intenzivních, že citlivější jedinci raději utíkali ze sálu. Snímek lze však bez sebezapření zhlédnout, byť se o odlehčenou podívanou rozhodně nejedná. Ohyzdné interiéry školy, všudypřítomná lezavá zima, žádné dialogy, a přesto vyhrocené konflikty, které se nevyhýbají násilí, tvoří z Kmene mimořádně depresivní a syrový film. Scéna domácího potratu svou tísnivou atmosférou připomene rumunské drama 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny a vyhrocený akt pomsty ve finále je velmi silným zážitkem. Formálně se Kmen skládá z pomalých záběrů a steadicamových jízd, kdy kamera snímá výhradně Sergeje. Absence řeči nutí ještě pozorněji sledovat obraz a vnímat také veškeré ruchy a mrazivou hudbu, které slyšíme.
Když rajská hudba budoucnosti není slyšet
V průběhu 130 minut nás režisér seznámí se specifiky, která komunitu hluchoněmých provázejí. Statickým záběrem sledujeme, jak vypadá sex beze slov. Konec výuky signalizuje světlo. Pokud se neslyšící hádají, je problém druhému sdělení vnutit a v noci je jen tak něco nevzbudí. Na etiketu ohledně klepání nebo zdravení také mohou zapomenout, zároveň však i na povzbudivá slova milující matky či kompliment od partnera, což je v pubertální věku, kdy se střídá zranitelnost s drsností, velmi důležité. Toto všechno a mnohé další záležitosti ovlivňují chování hluchoněmých, jimž tak například předem neslyšitelné přiblížení umožňuje krutě zaútočit. Obyvatelé internátu, které film vykresluje jako skupinu delikventů, tak útočí na sebe navzájem, ve volných chvílích na cizí a prohřešky proti morálce i zákonům se vrší, aniž by kdokoli ze zúčastněných dával najevo jakékoli potíže se svým svědomím. To je nejsilnějším tématem filmu – mravní marasmus mladých lidí, kteří nemají téměř žádné vyhlídky, vše je jim jedno a nikoho v jejich okolí to nezajímá.
Studenty zklamávají i dospělí coby autority, když jim jeden z učitelů pomáhá s prostitucí dvou dívek na parkovišti kamionů. Není ke komu vzhlížet, na koho se obrátit, chybí jakékoli pozitivní vzory. Každý spoléhá jen sám na sebe, zneužívá druhé a už ani nevnímá, že v opravdovém světě mimo bezpečí kmene, by takto přežívat nemohli. Možná i slabší následky přečinů jsou příčinami amorálního jednání postav. Sergej jen těžko bude čelit sprostým nadávkám, pláči příbuzných obětí či výchovným přednáškám nebo všudypřítomným zprávám z televize či rádia. Stačí mu totiž zavřít oči a je ve svém světě a nemusí poslouchat nikoho a nic… Bohužel originální koncept rozhodně mistrovské dílo nezaručuje a snímek má, ehm, hluchá místa. Režisér zbytečně ulpívá v některých scénách, jež nepřínášejí dějový posun. Sledujeme tak repetitivní klepání na čelní skla kamionů a různé delikty, které postavy charakterově nijak neposouvají. Zajetá rutina však na druhou stranu výstižně demonstruje nekončící cyklus poklesků, které si studenti předávají coby osvědčené triky z ročníku na ročník podobně jako kmenoví stařešinové, kteří přenáší nabyté znalosti z generace na generaci, a zajišťují tak jejich přežití.