Němý klavírista podniká výpravu do nitra svých vzpomínek.
Tvorba animovaného a hraného filmu není rozdílná jen z podstaty své technické stránky, ale klade hlavně rozdílné nároky na autorský přístup. V době dominance digitálně animovaných snímků je téma výtvarně ambiciózních snímků věcí v zásadě nepodstatnou, avšak na významu nabývá s každým jedním pokusem tradičního kresleného filmu. Umělecké pojetí má v animovaném filmu velkou moc s tím, z kolika rozličných výtvarných směrů historie se lze inspirovat. Před rokem byla sympatickou připomínkou vizuálních dálav animovaného filmu pohádka O myšce a medvědovi, v dávnější minulosti se pak dvakrát představil Sylvain Chomet, s filmy Trio z Bellville a Iluzionista. Tento muž nyní natočil Attila Marcela, který se trápí omezeností reálného světa. Přešel totiž z animace k hrané tvorbě a zařadil se k hravým francouzským autorům jako Michele Gondry.
Zlomený štětec, nešťastný klavír
Ale zatímco představa Gondryho v kategorii animovaný film vzbuzuje vzrušující dohady a nekonečné představy, Sylvain Chomet byl ve své tvorbě věren realistickému tónu, který by přeci neměl být problém přesadit z jednoho květináče do jiného a zase tolik neztratit. Ale pozor, zároveň nic nezískat, protože realitu nemusí obohacovat. Autentickou kostru kresby s lehkým nádechem karikatury doplňuje nádech melancholické pitoresknosti. Navrch mohl bez omezení pracovat s oku lahodícími výjevy, třeba z divokých i civilizovaných končin Skotska v Iluzionistovi. Attila Marcel není obyčejný film, ale mezi divnými filmy je jedním z nejobyčejnějších.
Paula pravděpodobně čeká velká sláva schopného klavírního interpreta. Zatím však tráví čas zkoušením, udává rytmus v hodinách tance a ani necekne. Ne kvůli přísné výchově, která by mu vryla disciplínu, ale poněvadž je skoro němý. Za jeho nemluvností stojí nějaká psychická bariéra, která ho drží na řetězu stejně jako život u jeho tetiček. Na rodiče má útržkovité vzpomínky a s láskou vzpomíná hlavně na maminku. Po setkání se sousedkou Madame Proustovou se s její pomocí vydává za poznáním toho, proč je, jaký je. Stačí speciální čaj a správně zvolená hudba, která je nejlepší návnadou pro hluboko schované vzpomínky.
Z masa a kostí
Standardní atributy v podobě svérázných postaviček a dějové strnulosti zůstaly na svých místech, ale volnost loutkaře vedoucího své figury při animaci nahradila těžkopádnější práce s herci, kteří se poctivě a se zápale snaží zastřít, že tohle není animovaný film, ale asi by mu ta forma slušela o něco víc. Guillaume Gouix jako němý Paul je maximálně zdrženlivý, Anne Le Ny jako zvláštní sousedka, nejimaginativnější charakter, se pohybuje na pomezí čarodějnice, hašišbáby a hipísačky. Paulovi tetičky jsou zvláštní jako asi každé jiné osamělé tety, což je problém, poněvadž jsou součástí zápletky o odhalování Paulovi minulosti stejně jako Anne Le Ny, ale svou otravnost nešperkují roztomilostí.
Cesta za pravdou skrytou v dětství, důvodem Paulovi nemluvnosti i osiření, vede skrz vzpomínky vyplavené speciálním „bylinkovým“ vývarem, při nichž člověk upadne do efektní podoby kómatu. V nich se Guillaume Gouix může uvolit ke své zálibě v hudbě a zapracovat na fantastické podobě filmu, a to zapojením hudebních čísel zakrývajících syrovou a literární historii. Postavy z poutačů ožívají a tancují, žabí kapela z televize se zjeví v dětském pokojíčku a přitom se zjevují střípky toho, co Paul sám nedokáže říct.
Guillaume Gouix přitom hraje s divákem na schovávanou, aby zápletka nevypadala banálně. O to víc bolí, když nám skřípne ruku ve dveřích s nedramatickým vyústěním. Motivy ale jsou kompaktní, rámec se slušně propojuje a neustupuje se z pozic poetizujícího tónu. Attila Marcel tak je promyšlený osobní film, který je potěchou, ale ničím víc.
