M. Night Shyamalan nám dává další lekci úcty k přírodě. Český divák to asi neocení, když se sám musí potýkat s rozvodněnými řekami, které mu to řeknou otevřeněji.
Shyamalan je autorský filmař v hollywoodských podmínkách. Píše si scénáře, režíruje je a produkuje. Trefa do černého v podobě Šestého smyslu mu vytvořila image, kterou by raději nechtěl. V porovnání se zbytkem kinematografie jako by to byla anomálie. Nicméně i v rámci Vesnice a Ženy ve vodě dokázal skloubit vyprávěcí techniky s hrůznými momenty a tajemnými komponenty.
Z časově posledních tří filmů je Po zániku Země nejlepší, což je ovšem bídná bilance zapříčiněná nebývalým zhloupnutím jeho výtvorů. Poprvé si nyní film nepiplal sám. Příběh mu poskytl herec hlavní úlohy Will Smith a na scénáři s ním dělal jakýsi pán, jehož jméno není důležité, neboť jeho jediným filmovým počinem byla Kniha přežití.
Země lidstva zbavená
Kitai by chtěl být jako otec, Cypher Raige, slavný ranger, který lidstvu pomáhá přežít na novém kolonizovaném místě, kam se lidská rasa musela uchýlit poté, co zdevastovala rodnou půdu k nepřežití. Ve vesmíru ale nejsme sami a nepřátelé využívají speciální tvory, kteří útočí na objekty, z nichž je cítit strach, a tak jsou perfektním nástrojem na boj s lidmi. Právě strach Kitai ale nedokáže potlačit. Snad za to může vzpomínka na sestru, jejíž smrt ze spárů oněch tvorů známých jako Ursa viděl na vlastní oči.
Na přímluvu matky vezme Cypher syna s sebou do cvičebního tábora na jiné planetě. Havárie vesmírné lodi je však uvrhne na nepřátelskou planetu, dřív známou jako Země, vysílač nefunguje a další je v zadní části lodi, která dopadla desítky kilometrů daleko a v níž přepravovali i jednoho Ursu.
Nemá cenu bavit se s kytkami, ale naslouchat jim
Zásadní rozdíl, kterým se letošní sci-fi snímek o dvou ztroskotancích (doslova i obrazně) odlišuje od Stalo se a Poslední vládce větru, je úbytek okatě přihlouplých a nemotorných momentů, v nichž se například komunikuje s umělými kytkami. Shyamalan se vyhrabal z toho nejhoršího a přichází s příběhem, který je o dospívání, čímž není ničím obvyklým, stane se, co očekáváme, happy end je součástí vstupenky a smích budí jen momenty, které si diváci vykládají dvojsmyslně.
Naneštěstí spousta futuristických nápadů je prachbídně podána a určitě by se našel vědec, který by logicky zpochybnil řadu nápadů. Počínaje momentem, který způsobí ztroskotání vesmírné lodi, v němž mají roli jakési gravitony, které kapitán Smith dokáže vycítit a které způsobí, že se najednou zjeví meteority. Na co oblek, který mění barvu podle druhu nebezpečí, když se člověk spíš rozhlíží kolem sebe. Jiným případem je změna klimatu na Zemi, kdy přes den normální teplota s klasickou vegetací přechází v noci do hlubokých mrazů, které vegetaci nezahubí. Navzdory většímu množství zeleně je také méně kyslíku. Naštěstí Země bez přítomnosti lidí inklinuje víc k pravěké podobě, takže nadbytek futuristických nedodělků nehrozí.
Sci-fi bez sci-fi, syn bez otce
V zásadě Po zániku Země představuje snesitelný sci-fi film, který je sci-fi jen minimálně a těží z komplikovaného vztahu otce a syna a motivu strachu, který je lidskou slabostí. Spojení Willa Smithe s Jadenem Smithem je herecky přirozené už z toho důvodu, že je to skutečně otec a syn, a zatímco Will Smith už nějaký ten mimozemský zadek nakopal, Jaden je zatím jen Karate Kid, který ještě musí ujít kus cesty.
Jaden Smith tak pochopitelně není vycepovaný herec, v několika počátečních scénách je podivně nesvůj, až není jasné, jestli je to ztvárnění nedoceněného syna, nebo přehráváním vojenské poslušnosti. Naopak Smith starší si může pro jednou užít temnější stránku osobnosti v podobě lehce bezcitného, odměřeného a vojensky pedantního otce, který není komikem odvedle. V kontextu své kariéry je to těžká představa, ale Smith ji ustojí.
Má tu výhodu, že hraje druhé housle a může se bezmezně soustředit na procítění své postavy, když po valnou většinu filmu nezvedne zadek. Naopak Jadenovi se hodí něco z karatistického výcviku, protože film (částečně produkovaný rodiči Smithovými) je příležitostí ukázat, jestli má na to být tahoun jako táta, nebo jestli je protežovanou dětskou hvězdičkou, která s koncem puberty zanevře na herectví (pak mu jen přejme, ať se nedá na dráhu drogového zkrachovalce).
Strach neexistuje, ale ta zvířata také ne
Jaden Smith ve filmu utíká a kličkuje, seskakuje a plachtí, plaví se a leze na horu. Po akční stránce je solidní, v momentech emocionálního vypětí překvapí skeptiky, když si neutrhne ostudu a oživí poněkud chladný film. Tento dojem je umocněn tím, že doprovod mu v nekonečných lesích dělá celá plejáda digitálních zvířat, evolučně poněkud pozměněných, ale ne tolik, aby se kreativní výtvarníci museli zapotit. To samé platí pro počítačové procesory, které odvedly spíš průměrnou práci, ale vizuální zklamání z filmu plyne spíš z přehršle soudobých možností digitální produkce, které zaplevelují kinematografii.
Leitmotivem filmu je strach. Zatímco Smith starší je představitelem člověka, který strach dokáže potlačit, Smith mladší často propadá velké panice. První je tak respektovaným vojevůdcem v boji s monstra, která ve své sleposti cítí lidský feromon strachu, zatímco druhý se navzdory výborným tělesným výsledkům nehodí pro vojenskou práci. Začíná tak sbližování, které z muže beze strachu, ale s chladem v srdci, a chlapcem propadající strachu, ale toužícím po lásce otce, udělá dvojici, která nalezne společný respekt a posunuje se z extrémů k průměrnosti.
Vášnivý ekolog Shyamalan
Kdyby se to obešlo bez repetitivních flashbacků, které připomínají Smithův film Já, legenda, v němž se také minulost postavy a příčina jejího současného stavu vyjevuje postupně. Kdyby Shyamalan nepoužil neschopnou berličku, v níž hned na začátku shrne všechny aspekty fikčního světa, který v zásadě neexistuje. Kdyby spousta prohlášení nezněla dobře jen v traileru, ale ve filmu se neztrácelo jejich opodstatnění. Kdyby výprava za nalezením vysílače měla nápaditější dobrodružné prvky a momenty. Pak to mohl být ještě lepší film.
A třeba by se ani nemusel vztahovat k planetě Zemi, neboť jako taková nemá jinou než nostalgickou symbolickou hodnotu. Kdyby neřekli, že se nacházejí na Zemi, což aspoň přiznají hned na začátku, aby neopisovali koncept Planety opic, stalo by se jen to, že by nepřišli lidé, kteří raději sledují filmy z domovské planety, a že by ekologický podtext, který už od Shyamalana zní ohraně a který v Po zániku Země stejně nevyřvává z plátna, měl metaforičtější podobu.
Jak to vidí Tomáš Hegedüš
Je až zarážející, jak neuvěřitelně jednoduché je tento snímek odsoudit. Kam zmizel rozpočet? Kde je ono vytrácející se Shyamalanovo napětí? Proč byl zvolen tak jednoduchý příběh? Na tyto otázky je velmi těžké odpovědět. Společně s vícero nelogičnostmi, absencí nějaké hollywoodské hvězdy s chromozomem XX a mnoha dalších věcí má tak bohužel After Earth až příliš dlouhý výpis záporů. Avšak podobně jako u letošního Oblivionu platí, že pokud se podmanivému potenciálu poddáte, zážitek daleko přesahuje prvotní zámořské recenze.
Na samotné postapokalyptické myšlence o Zemi, která se proměnila v nebezpečnou divočinu připomínající éru dinosaurů, se dá v podstatě postavit celý příběh. A povedlo se. Stačilo do něj jednoduše zasadit odcizeného otce a syna, pár krvelačných zvířat a celou tuto dechberoucí pouť zabírat z ptačí perspektivy, aby měl divák možnost pokochat se rozlehlými exteriéry. Největší výhra je ovšem metonymická zrůda Ursa symbolizující strach. Samotné putování je upozaděno před vnitřní cestou k překonání hrůzy, na jejímž konci čeká více, než by se dalo čekat. A když se ještě navrch přidají dvě třešničky v podobě Willova dialogu a Howardovy hudby, odcházel jsem z kina příjemně překvapen. Za mě 70 %!
