Remake dánského snímku o dvou bratrech a komplikované rodinné situaci, když je jeden z nich prohlášen v Afghánistánu za mrtvého.
Otec byl vojákem a vychoval dva syny, kteří od sebe nemohou být odlišnější. Jeden je pýchou rodu kráčející v otcových šlépějích. Sam se stal členem armády a v hodnosti kapitána ho nyní čeká mise v Afghánistánu. To nejvíce trápí jeho milující ženu Grace a dvě dcerky. Na druhé straně Tommy si právě odseděl nějaký čas ve vězení a nemá o svém životě nejspíš úplně jasno. Když dorazí zpráva, že Sam zahynul, v Tommym jako by se probudila jakási bratrská povinnost a začne se s jeho ženou a dětmi sbližovat a pomáhat jim v překonání těžkého období. Postupně je to k sobě začne přitahovat více, ale je otázkou, jestli vědomí nevhodnosti takového vztahu převáží nad touhou. Situace se zhorší, když se Sam z Afghánistánu vrátí, ale proměněný k nepoznání. Dozvědí se, kam se vytratil veselý a šťastný muž a kde se vzal podrážděný, agresivní a paranoidní „cizinec“?
Postavy Sama, Grace a Tommyho představují ústřední trojúhelník a díky hercům i hlavní pilíře kvalit filmu, které jsou důvodem, proč film vidět. Tobey Maguire mohl leckoho zmást naivním a jednodušším ztvárnění studentského superhrdiny Spider-Mana, ale v Bratrech je od první chvíle proměněný v někoho zcela jiného. Negativní dojem vytváří už vzezřením, které korunuje nejodpudivější vojenský sestřih a pohublá tvář, jejíž rysy se ještě zvýrazňují po zážitku z Afghánistánu. Potom totiž s velkou dávkou ponoření do postavy vykresluje člověka s traumatem, jehož skelný pohled v každém momentu svědčí o vytržení z všední reality. Jako by duchem nepřítomný a fyzicky zničený může nejprve vzbuzovat soucit, ale jak v něm kypí vztek a frustrace ze sebe sama, emoce začnou létat se silou protipancéřové střely. Ve vyhrocených chvílích se tak polepšený, mírný a přátelský Jake Gylenhaal jako Tommy stává zdrojem podpory jak rodiny, která návratem manžela a otce doufala v návrat starých časů, tak svého bratra, který v něm uzří konkurenci, což mu musí vyvrátit. Natalie Portman má tak vedle nich celou dobu příležitost dávat průchod srdceryvným emocím příslušícím zmatené a vystrašené ženě. Dobrý dojem navíc zanechávají i dvě dětské herečky, které vyspělostí svého projevu doslova překvapují.
Zatímco herecké výkony představují nejsilnější element filmu, o stylu filmu opřeném o režii a kameru už v superlativech hovořit určitě nemůžeme. Především se liší od vzezření originálu, který čerpal z prohlášení Dogmatu (vizuální autenticita, civilnost a ruční kamera), i když se ho přísně nedržel. Americká verze Bratrů je v tomhle ohledu typickým uhlazeným americkým dramatem, ačkoliv se vyhýbá přehnané dojímavosti nebo sentimentální kýčovitosti – scény, které by k tomu mohli svádět, jsou umně vystřiženy, aby závěrečný akt nepůsobil pouze jako jeden z emocionálních výlevů, nýbrž jako vrchol. Jim Sheridan nepatří mezi hojně skloňovaná jména a rozhodně se neřadí mezi vyvolenou smetánku hollywoodské prvoligové kopané, ale na kontě má spoustu snímků, jejichž sláva a úspěch bývají postaveny právě na hereckých výkonech. Příkladem za všechny budiž jeho debut Moje levá noha s Danielem Day-Lewisem, která je držitelem dvou Oscarů v hereckých kategoriích.
Podobný postup aplikuje i v případě Bratrů, kteří neoplývají žádnou invenčností ve stylu vyprávění a jejichž obrazové kompozice využívá čistě k podchycení výjimečných hereckých výkonů, ale nijak je nezceluje v kompaktní obraz nebo zarámovaný příběh. Ten věrně kopíruje z dánského modelu a vede ve dvou paralelních pohledech – na situaci doma, kde se Grace vypořádává s údajnou smrtí manžela a kde pocit zodpovědnosti dotlačí mladšího bratra Tommyho pro jednou ke správnému chování, a situaci v Afghánistánu, kde se Sam vzpírá svým mučitelům. Nicméně je Sheridan bere jako přísně separované části, jejichž motivy se v průběhu nestřetávají a slouží tedy pouze jako připomenutí, že Sam stále žije, a připravuje si tím půdu pro závěrečnou třetinu, v níž se další vývoj a jednání postav odvíjí od událostí v Afghánistánu. Rád bych zdůraznil skutečnost, že trauma z války jako takové a jeho podoby film nezkoumá. Válečný zážitek se stává pouze katalyzátorem vztahů, a tak i hereckých výkonů.
Jako vždy u podobného filmu-klona vyvstává otázka, proč vznikl. Nepopírám dramatické kvality podložené silnými hereckými výkony, ale ať se na Bratry budeme dívat z jakéhokoliv hlediska, pořád budou učesanější verzi na míru střiženou americkému publiku, která se neliší od běžné tamní produkce. Děj je stejný a filmy od sebe dělí pouhých pár let, což je na klasické remakování málo. Původní verze se těší respektu kritiků i diváků, ale zdá se být nepřekonatelným problémem dívat se na film s titulky bez známých hollywoodských hvězd v titulních rolích. Vzniká tu podobný problém, který jsem osobně měl i s Funny Games USA. Ze starší doby mi to pak připomíná případ s natáčením klasického Drákuly ve třicátých letech, který byl natočen jak v americké verzi, tak současně pro publikum Latinské Ameriky. Dočkáme se jednou doby, kdy budou filmy vznikat jednak pro monopolní americký trh a jednak v odvážnější a nekonvenční podobě cizojazyčné?
