Roman Polanski se vrací do filmového světa thrillerem, za nějž dostal režijní cenu na Berlinale a v jehož vedlejší linii zrcadlí sám sebe, zatímco zbytek se mění jen ve stín toho, co jednotlivé aspekty slibují.
Když naposledy točil Polanski celovečerní film, vybral si k tomu viktoriánskou klasiku, natáčel ve střední Evropě a zacílil na všechny věkové kategorie. Pokud někdo hádal, že tahle kombinace nemůže dopadnout dobře, může si na čelo přilepit zlatou hvězdičku za vzornou práci v hodině filmového věštectví. Oliver Twist byl pro všechny a pro nikoho. Tak se to ale dělá s hollywoodskými šunty, copak Polanski zaprodal duši, nebo už před pěti lety tušil, že bude potřebovat dost peněz na právníky? V září loňského roku ho švýcarská policie zatkla na základě třicet let starého amerického zatykače kvůli pohlavnímu zneužití nezletilé. Z tohoto důvodu se Polanski už nějaký čas, přibližně ty tři desítky let, vyhýbal americkému pobřeží jako čert kříži. V Curychu ale takové štěstí neměl. Nehodlám spekulovat, jestli si to zasloužil, jestli je celý ten povyk nutný, ale je to temný stín, který za sebou Polanski vleče už dlouhou dobu a osobnost to poznamená.
Připomíná tak osud filmového ex-premiéra Adama Langa připomínajícího Tonyho Blaira do té míry, do jaké se tvůrci snažili najít i vhodnou dvojnici ke Condoleezze Rice. Věřím, že jen málokdo se v ten moment nezasměje. Lang je v Muži ve stínu jako bývalý britský premiér haagským soudem obviněn z válečných zločinů. Pro něj se paradoxně stane útočištěm americké pobřeží. Pravdu o tom, jestli Lang neúměrně spolupracoval a podřizoval se americké vládě, odhaluje nájemný spisovatel s tváří Ewana McGregora. Ten je zaměstnán, aby pokračoval v práci blízkého politického přítele Adama Langa, který sepisoval Langovy memoáry. Odjíždí přes Atlantik na ostrov, na kterém má Lang vilu. Začne pracovat na přísně střeženém rukopisu, vést dialog s bývalým politikem, ale tuto rutinu naruší zpráva o obvinění a situace nabere jiný spád.
Od začátku je z Muže ve stínu cítit silná režijní ruka a hutná atmosféra. Polanski vytváří nejednoznačný obraz všech zúčastněných, kteří mohou být stejně tak opravdoví jako falešní, stejně tak přátelští jako podlí. Jediný, komu věříme, je samotný autor, jenž zůstává beze jména stejně jako všichni pomocní autoři při tvorbě takovýchto knih. Je vržen do světa politiky, který je mu cizí stejně jako divákovi a který na něj působí stejně odtažitě a chladně jako samotný ostrov se svým pošmourným počasím. Ve filmu prší snad častěji než o letošním květnu v Česku – a to se pohybujeme hlavně u amerického pobřeží, ne na území notoricky propršené Anglie. Z napětí, které mezi postavami pohybujícími se po vile připomínající osamocenou pevnost uprostřed ničeho, těží první část filmu. Jakmile se ze spisovatele stává investigativec na vlastní pěst a v rozporu s tím, co o sobě tvrdí, začne se zápletka a neznámo kolem postav zašmodrchávat podivným způsobem.
Většina motivů, které scénář naťukne a které mají potenciál vytáhnout film hodnotově výš, se postupně rozplývá jako stín v poledním slunci. Ať už je to téma přísnosti, s jakou je rukopis střežen (když je odnesen, nevyvozuje z toho nikdo žádné očividné důsledky), napojení nejvyšších britských míst na americká rozhodnutí (zvrat překvapivé pointy na toto nijak neodpovídá) nebo proměny politika vystaveného skandálu (odjede do Washingtonu a máme ho z krku) i tragédii (film úplně ztrácí zájem). Nejvíc ale zamrzí, že prakticky nic nevymačká ze střetu spisovatelské nicky a velkého politika, obyčejného člověka a významné osobnosti. Moc času na plátně spolu totiž ani nestráví.
Kdyby z filmu vystřihli celé finále, snad by mi to ani nevadilo, protože nic nemění, na nic neodpovídá a jen narychlo po dvou hodinách prozradí, „kdo byl vrah, drahý Watsone“, abychom mohli jít domů a říkat si, že v britské politice něco smrdělo.
