Do batůžku sešit, sváču a cvičky? Kdepak, s sebou je potřeba hlavně orientační smysl, vynalézavost a odhodlání! Cesta za vzděláním není všude stejně trnitá.
Francouzský režisér Pascal Plisson spojil ve svém dokumentárním filmu čtyři sympatické děti z různých koutů světa. Společného nemají mnoho, snad jen že pokaždé, když se chtějí dostat do školy, čeká je výrazně větší dobrodružství, než vysednout z maminčina SUV a popoběhnout od vchodu ke správné třídě.
Tělocvik netřeba
Jacksonovi je jedenáct a na cestě do správné třídy musí pokaždé se svou mladší sestrou překonat patnáct kilometrů keňské savany. Ukazatele mu žádné nepomáhají a nebezpeční sloni v cestě celkem překáží. Když už si ale ráno ručně vydlabal studnu, přepral uniformu a spravil sandálek, byla by škoda na improvizované vyučování nedoklusat.
Ještě delší trasu musí absolvovat každý týden do internátní školy dvanáctiletá Zahira. Po stezkách v pohoří Atlas v Maroku s kamarádkami putuje několik hodin, aby pak na tržišti směnila slepici za jídlo a nechala se popovézt zbytek cesty stopem, to protože jedna ze spolužaček posledních pár kilometrů kulhá s pochroumaným kotníkem.
Podobně daleko to má za vyučováním i zhruba stejně starý Carlito. Tomu aspoň v Patagonii dvakrát denně pomáhá kůň, který sveze i jeho mladší sestru. Jestli se chtějí nechat přezkoušet z toho, jak správně podojit kozu, musí opatrně projít mnoha nebezpečnými kamenitými pasážemi.
Nejstaršímu třináctiletému Samuelovi také pomáhá na cestě dopravní prostředek. Jeho improvizovaný invalidní vozík však sotva zvládá čtyřkilometrovou cestu po prašných a blátivých cestách na indickém pobřeží Bengálského zálivu, přes strouhy a skrz ruch města, i když mu oddaně pomáhají jeho dva bratři.
Evropská pohodlnost a romantismus
Co nás zdokumentované školácké strasti učí? Samozřejmě, abychom si vážili toho, že máme vzdělávací instituce dostupné před humny. Tak praví úvodní titulek snímku a nic jiného si snad ani z Cesty do školy vzít nelze. Něco, co by při školních projekcích pro vrstevníky hrdinů pochopil i zabedněný Lojza ze čtvrté řady, se ještě píše vypíchnuté v úvodu a zdůrazněné v závěru, když se aspoň v krátkých rozhovorech s dětmi dozvíme, co si od své školní docházky slibují.
Dále už jen dokumentu přísluší nádherná forma, těžící z malebných lokací a technicky skvělého zpracování, které logicky vzato muselo mít vliv na určitou neautentičnost toho, co v dokumentu sledujeme. Každý dokument je ale do nějaké míry zinscenovaný (i kdyby byla kamera skrytá) a vzhledem k přímočarému zpracování jednoduchého námětu, které samo o sobě stojí za pozornost, by nějaké to popostrčení reality tolik nevadilo.
Větším problémem je, že snímek vyzní jako kýč. Kamera zhýčkaného Evropana přímo svádí k úvahám o tom, jak zajímavá dovolená by se dala prožít tam či onam, líbivá hudba Laurenta Ferleta zase napovídá, že si stačí zazpívat, svět se zatočí a všechno bude fajn. Cestuje se za sluníčka, když přijdou potíže, vždycky hned někdo ochotně pomůže a z cílové výuky, která by určitě byla pro rozšíření obzorů dalším přínosem, je tu jen poskrovnu.
Plisson zkrátka natočil obrazově krásný dokument, který nechce příliš znepokojovat, jen podněcovat k sebeuvědomění a vzájemnosti zároveň. Sledování nebude bolet a určitě neuškodí mysli jakéhokoliv zápecníka. Těžko se ubránit dojmu, že téma vzdělávání, o něž se Cesta do školy jen zlehka otře, si zasloužilo o něco více pozornosti s prostředky, které při vzniku filmu měli autoři k dispozici. Tak snad příště. A do té doby, děti, choďte do školy. I kdyby to byla nuda k zbláznění, je to aspoň za rohem.
- Ambition – vizuální hostina od režiséra Zaklínače - 22.11.2015
- REDAKČNÍ STŘIŽNA: Katniss, Depp, Jolie, Clapton i české 3D - 21.11.2015
- Legendy zločinu – Tom Hardy s Tomem Hardym se překonávají - 15.10.2015
