Nine

0
4.3.2010 at 18:22  •  Posted in Recenze by  •  0 Comments

Režisér veleúspěšného muzikálu Chicago a Anthony Minghella – scenárista filmů jako Návrat do Cold Mountain či Talentovaný pan Ripley se pustili do nového filmu. Jejich snahy ovšem vyznívají na prázdno, stejně jako když jsem si na Nový rok slíbila, že se budu učit průběžně.

 

   Marshallovým prvním filmem v kinodistribuci bylo Chicago, které vyhrálo v roce 2002 Oscara za nejlepší film. O tři roky později natočil adaptaci knižního bestselleru Gejša, která sice nedosahuje takových kvalit, ale film je to stále nadprůměrný. Letos do kina dorazil muzikál Nine. Má očekávání byla obrovská, protože Chicago patří mezi mé top filmy. Jaké bylo ovšem mé zklamání, už po prvních minutách, se jen těžko popisuje…

   Jistě vás také navnadil výživný trailer, plný rázných rytmů a řady slavných hereček. Sestříhaný je přímo dokonale. Kostýmů se ujala osvědčená Colleen Atwood, který získala dva Oscary za Chicago a Gejšu. Kulisy a dekorace připomenou Chicago, ještě aby ne – pracoval na nich tentýž člověk. Tímto ale výčet kladů téměř končí.

 nine_2 nine_3

   Scénář filmu nás přivádí do Itálie 60. let minulého století. Slavný filmový režisér Guido Contini (Daniel Day-Lewis) vchází do studia s rozestavěnými kulisami a hledá inspiraci pro svůj nový film, které se mu zoufale nedostává. V prvním tanečním čísle se setkáme se všemi ženami jeho života – milenkami, manželkou, matkou, věrnou kostymérkou a dalšími múzami. Scéna spíše působí jako laciná expozice typu „ukažme divákům všechny slavné herečky našeho filmu v obepnutých oblečcích, ale radši nic nezpívejme, postačí „lalalala“, to lepší si nechme na později“. Guido nemá týden před natáčením hotový scénář. V autě si stěžuje duchovi své mrtvé matky, že nemůže psát, spát, natož žít. To je vlastně celá zápletka filmu.

 nine_4 nine_5

   Aby Marshall podtrhl atmosféru Itálie a jejích obyvatel mluvících anglicky, najal si hodně italských herců, Francouzku Marion Cotillard (Lusia, Guidova manželka) a Španělku Penelope Cruz (milenka Carla). Jejich akcenty jsou roztomilé, a to je tak vše. Největší problém Nine je scénář. Nekoná se žádné drama, děj nikam negraduje, jen tak vegetuje a po čase nudí. Taneční a hudební čísla film absolutně nikam neposouvají. Jejich vkládání působí násilně, nedotaženě. Většina písniček je velmi nevýrazných. Day-Lewis zpívá (respektive recituje), seč může, ale já jsem mu jeho rozpolcenost nevěřila ani na chvíli. Když mi v Chicagu při písni Mr. Cellophane o nevěrné manželce Roxie běhal mráz po zádech, tak při písni Luisy o záletném Guidovi jsem cítila naprosto nulové emoce a nudu, byť svůj pěvecký talent herečka předvedla už ve filmu Edith Piaf. Tanečnice jsou krásné, kostýmy úžasné, ale k dokonalosti čísla Cell block tango se to ani trochu neblíží. Postavy se rozezpívají naprosto v nevhodných chvílích a jejich intimní citové výpovědi jsou zcela o ničem.

 nine_6 nine_7

   Guido svou ženu očividně miluje, ale stejně ji podvádí. O jeho milence ví celý filmový štáb včetně jeho ženy, ale ta si to (ze zcela nelogických důvodů) nechává pořád líbit. Erotický výstup milenky Carly na černé lesklé zemi působí spíše jako reklama na tělo Cruzové, jehož přitažlivost ovšem nikdo nezpochybňuje. Když zazní už v traileru avizovaná píseň Be Italian, kterou zpívá Fergie, členka skupiny Black Eyed Peas, začne mít Nine konečně nějaké koule. Fergie má vskutku obdivuhodný hlasový fond (a není na rozdíl od zbytku ženského ansámblu naprosto plochá). Věříte jí, že je jednou z postav, která zásadně ovlivnila nábožensky přísně vychovávaného Guida. Kamera nás totiž zavádí do Guidova dětství. Jakási rozcuchaná žena tam dělá chlapcům za peníze striptýz. Scéna je najednou černobílá, kdybychom náhodou byli tak tupí a nevěděli, že se jedná o minulost. Problém ovšem je, že hudební číslo se odehrává paralelně se vzpomínkou. Otravný střih nás neustále vrací na pláž, a proto si nemůžeme z taneční choreografie užít takřka nic. Za druhé nejlepší číslo považuji vystoupení americké redaktory (Kate Hudson). Ovšem scéna trpí naprostou zabedněností střihače a kameramana. Neustálé přechody z černobílých záběrů na barevné v rámci tanečního čísla + střihy zpět do baru, kde se Guido baví s blondýnou, jsou příšerně rušivé. Sami uvidíte, že scéně černobílá sluší mnohem víc – a bude vás štvát, že nevidíte ostatní tanečníky, jejichž synchronizace a pohyby jsou výborné.

 nine_8 nine_9

   Když už se zkrátka nějaká scéna dobře rozjíždí, vždy je na ní něco, co ji zkazí. Neustálé pletky s milenkou jsou fádní. Při sledování neschopného Guida jsem měla často pocit, že by potřeboval facku, aby se konečně vzpamatoval ze své apatie. Pravda, zazpívalo tu mnoho herců poprvé – a ne špatně. Nicole Kidmanová si po Moulin Rouge střihla už druhý muzikál, tajemná M z Bonda Judi Dench má charismatu stále na rozdávání a dvě písničky jsou hodně dobré. Film, který se zaobírá natáčením jiného filmu, je vždy vzrušující sledovat. Navíc Nine vychází z původního broadwayského muzikálu. Jenže výsledek je upachtěný, suchopárný a bez emocí.

(5.5/10)

Přečteno: 1580x

Marie Dostálová

Zamilovaná do kinematografie. Sledující zejména současnou americkou, evropskou, ale i asijskou tvorbu. Má nakoukáno mnoho kraťasů pro potěchu všedních dní. Kritická, avšak se slabostí pro fantasy. Nadšená málokdy, zato intenzivně. Poslouchající soundtracky, Čajkovského i rock. Milující různé seriály, drzý humor, modré nehty, větné rozbory a sáhodlouhé debaty. Na Moviescreenu od roku 2009.
Marie Dostálová

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Starší příspěvky:
Alenka v říši divů

Převlékat dosud nepřekonaný, i když lehce zatuchlý animák studia Disney z roku 1951 do nového digitálního kabátku by se mohlo...

Zavřít