Porce laskavé indické romantiky, která se snadno tráví.
Už se poněkud zajídá to slyšet, ale přestože je to indický film točený v Indii s indickými tvůrci, není to bollywoodská rozjuchaná pohádka, v níž by se co deset minut všichni zbláznili a začali tančit. Je to spíš kuchařská show ze života dvou osob s trudným osudem, ale nikdo tu nenosí bílou vysokou čepici a nekomanduje tým podřízených za plotnou. Variace na téma láska prochází žaludkem, která se s příměsí exotiky objevila třeba v americké Královně koření, se tu stává prostředkem s nímž postavy bojují se svým údělem.
Ila se trpí v manželství, protože si ji manžel vůbec nevšímá. Zkouší ho tedy okouzlit přes jídlo. Každý den se v Indii posílá z domova prostřednictvím propracovaného donáškového systému oběd do práce. Je samozřejmě možné to dělat i objednávkou z vývařoven a restaurací. U jedné má své obědy zamluvené i Saajan, který za měsíc odchází do důchodu. Právě teď mu ale k obědu přijde velmi chutný pokrm, který beze zbytku spořádá. Ještě neví, že ho vařila Ila, kterou potěší, když se jídlo-nosič vrátí prázdný, ale zarmoutí ji, když manžel o jejím kuchařském umění nic neřekne. Začíná se tak vztah dvou zcela cizích osob.
Menu nezasytí
Gurmánům nezbude, než se odebrat do restaurace. Přestože film přirozeně zahrnuje segmenty z vaření i pohledy na finální pokrmy, nenahrazuje absenci spojení s divákovým čichem a chutí a pro oči je až příliš mnoho skryto dálkou i omáčkou. Vlastně příprava pokrmů a jejich konzumace se v průběhu vyprávění víc staví stranou. Jenom poprvé si můžeme užít mlaskací schopnosti ústředního herce Irrfana Khana. V obsahu nerezových jídlo-nosičů ztrácí na významu fyzická konzumace jídla a přebírá ho duševní konzumace konverzace skrz psané vzkazy. V zásadě tak film záhy opouští v našem kulturním prostředí tajuplný mechanismus dovážky jídla z domova do práce. Už protože, že sice jídlo-nosiči učiní (podle oficiálních statistik) jednu chybu z milionu, ale tu potom pečlivě opakují.
Vše tak bezmezně stojí na dvou charakterech, které nejsou ničím výjimečné, neprožívají velké lidské tragédie ani se jim do cesty nestaví překážky. Vzniká mezi nimi platonická láska, která brání očekávání všestranně cukrově šťastného příběhu lásky. On přišel o ženu a s přicházejícím důchodem spíš zatrpkl, ona svého muže ztrácí a nemá síly tomu zabránit. Jsou svého neštěstí strůjci, což je o to horší, že neodsunutelná zápletka s jídlem na špatné adrese jenom přispívá k rozpadu původního vztahu, o jehož zachování a zlepšení se pokouší. Usilování o lásku skrz výtečné kuchařské umění je možné, ale Ila raději dál posílá své jídlo cizímu člověku, místo aby ho vyzkoušela u svého manžela, kterému jím původně chtěla učarovat.
Vypečená komunikace
Cizí oběd tak není sladkou záležitostí, která by se dala přijímat s hltavou vášní, avšak s trávením není problém. Cizí oběd je trpce kořeněn, je těžší než se na první pohled zdá, ale ulehčuje ho vzrušující a lidsky nápaditý způsob komunikování skrz texty schované v jídle (nikoli obrazně), co si navzájem sdělují, jak zprvu dominuje hovor o vaření, zatímco se sbližováním přibývají osobnější témata. Jedna z postav poznamená, že dneska všichni používají e-maily a nikdo papír. Ovšem nelze na to pohlížet s nostalgickým rysem zanikající reálné pošty. Stejně jako je něco jiného posílat vzkazy po listonošovi a po holubovi, je něco zcela jiného posílat je v obědovém boxu.Tato netradiční forma, která mění i vztah protagonisty Saajana k jídlu jako stereotypní součásti dne, je vším, co příběh, který by jinak byl standardní filmem o vztazích, zužitkovává pro svou výlučnost.
Irrfan Khan jako Saajan je herecká jistota, která s prošedivělými skráněmi dovede apatického úředníka obdařit v jeho negativní póze k okolí a světu nezbytnou dávkou smutné sympatie. Naopak Ila v podání Nimrat Kaur je živelnější osoba, pro níž je tak izolace v domově spíš nechtěnou bariérou. Nejenom že se nevidí s tajemným obědovým dopisovatelem, ale i její manžel se v ději objevuje zřídka a jediná dlouhodobá komunikační jistota v podobě tety v sousedním bytě s Ilou hovoří výhradně křikem z jednoho bytu do druhého. Není přitom zcela fair play, že herečka je natolik pohledná, že nezájem jejího manžela je výrazem hodně divného chování (jednoduše odsouzeníhodné). To by sebebožštější jídlo nenapravilo.
Nejistý dezert
Přestože se o Cizím obědě nedá tvrdit, že by byl umělecký film, pouze si v romantické rovině hledí víc dramatické podstaty, v případě zakončení filmu se tvůrci pokouší o výrazově tajuplnější přístup. S osudy postav si pohrají, ale faktický vliv spoléhá na kouzlo nevyřčeného. V zásadě by otevřený konec, jaký sluší třeba romantikám Richarda Linklatera Před půlnocí, mohl vyprávění povznést a zapojit diváka do rozhodovacího procesu.
Naneštěstí závěrečné rozuzlení je podmíněno náhlým a neodůvodněným zvratem v chování postav. Celou dobu se pečlivě a sympaticky budují dva oddělené světy protagonistů, a pak se k příběhovým ingrediencím přidá nevysvětlitelný zásah autorů. Ve filmu zazní pořekadlo, že i špatný vlak nás může dovézt na správné nádraží. Cizí oběd se suverénně drží na správné trase, aby nás těsně přes cílovou destinací výhybka vyhodila z kurzu.
