Ohlušující rány hromu se rozléhají v útrobách skotské pevnosti. Mohutný úder blesku dopadá na cosi neforemného, připomínající siluetu člověka. Dychtivé tváře přítomných hypnotizují každičký detail těla. Když tu náhle…
…ale nepředbíhejme. S klidem můžeme říci, že příběh Frankensteinova monstra je jedním z nejzprofanovanějších vůbec. Na stříbrném plátně se objevily desítky adaptací, vzniklo nespočet knižních variací a řada lidí si jméno spojuje se zrůdou samotnou. Ne všichni vědí, že pojmenování souvisí s jeho tvůrcem Viktorem Frankensteinem, který se poprvé objevil v románu Mary Shelleyové. To je ovšem pouze jedna z velmi mála věcí, které má původní předloha a současný snímek společné.
Intelektuál monstrem, monstrum intelektuálem
V novém díle doposud spíše seriálového režiséra Paula McGuigana je monstrum zrcadlem jeho vnímání v novodobé popkultuře: tedy tupá, ohromná zrůda, která rdousí a ničí vše, co jí přijde pod ruku. V knize Shelleyové je přitom vnímavou bytostí s plným spektrem emocí a schopnou vášnivé, fundované diskuze. Na plátně rovněž neuvidíme žádného dobrodruha na cestě k Severnímu pólu a ani dlouhý život monstra. Vždyť i Igor ztvárněný
Danielem Radcliffem nemá v příběhu co dělat. Rozdíly mezi oběma verzemi jsou tedy propastné, podobně jako mezi prvními ohlasy na tento film.
Jedna z věcí, která zůstala zachována, je časové období. Ve Velké Británii právě vrcholí průmyslová revoluce a mezi oblaky páry se kamera zaměřuje na místo, které bychom v podobném díle čekali snad nejméně: cirkus. Veškeré dění ve filmu totiž sledujeme očima hrbáče, který zde vystupuje coby šašek. Když při jednom vystoupení důmyslně zachrání svou lásku, létající akrobatku Lorelei (
Jessica Brown Findlay), vryje se do paměti přítomnému doktoru Frankensteinovi (
James McAvoy). Ten se rozhodne talentovaného mrzáka vyrvat ze spárů zlomyslných cirkusáků a po dramatickém útěku ho přivádí k sobě do rozlehlého sídla, aby mu pomohl s konstrukcí jeho životního snu. Postavit se na roveň Bohu a vdechnout život něčemu, co nikdy nemělo být živé.
Za tónů klasické hudby
Jakkoli je film kontroverzní z hlediska výsledného dojmu a bude dělit diváky na znesvářené tábory, u jednoho z aspektů musí zaznít shoda. Aktéři. James McAvoy se do role zvráceného doktora vžil, jako kdyby hrál hlavní roli v oscarovém dramatu, a kdykoli je na scéně, strhává na sebe veškerou pozornost. Cholerické výbuchy vzteku, potlačovanou zlost i nezměrné štěstí nechává číst na své tváři s takovou otevřeností, že se nejedná o klišoidní herecký koncert, ale rovnou světové turné. Zastiňuje tak neméně dobrého
Daniela Radcliffa (který už dávno není juvenilním Potterem) i ledově klidného
Andrewa Scotta aka šíleného Moriartyho ze seriálu
Sherlock (2010). Plejádě mužských rolí konkuruje líbezná Jessica B. Findlay, která s naducanými tvářičkami i plnými rty nápadně připomíná
Scarlett Johansson.
Co už je diskutabilní záležitostí, to je ladění filmu. Věrně zachycená atmosféra novověkého cirkusu a vypiplané masky s výpravou mohou působit dojmem kýče. Možná až přehnaně vypracované scény podbarvené klasickou hudbou Franze Schuberta či Johanna Strausse působí kontrastně k reálnému obrazu. Mnoho z nás si jistě Londýn na počátku 19. století představí jako pochmurnou šeď.
Zamhouříme-li oko nad ignorování historické reality, která ostatně ve filmu nemusí být ani v nejmenší míře, na film se zkrátka krásně dívá. V žánru oddechovky funguje snímek perfektně a jako rodinný blockbuster přinášející nový pohled na prachem zapadaný námět by neměl zklamat. Problém může nastat při různorodém očekávání. Předpokládáte-li temně laděné dílo, dynamickou akční podívanou, hororový hábit či věrnou adaptaci Shelleyové, superlativy rozhodně po zhlédnutí oplývat nebudete.
Před McAvoyem nasadit ochrannou masku
To neznamená, že je Viktor Frankenstein sluníčkovým filmem. V době natáčení zasáhla Britské ostrovy jedna z nejsilnějších bouří v historii země a záběry vichřic jsou tedy jak majestátní, tak patřičně realistické. Co je ale na filmu největším překvapením? Přesah. U tuctových blockbusterů, na jejichž okraji snímek balancuje, o nějakém nadstavbovém vyznění nemůže být ani řeč. V příběhu šíleného doktora je ale precizně zapracována řada otázek k zamyšlení. Kam až může zajít lidská posedlost? Jak nás v práci ovlivňují naše niterné pocity? A mnoho dalších, včetně věčné otázky střetu vědy a náboženství.
Před zhlédnutím je záhodno si stanovit, co od filmu čekáte. Pokud to bude ovšem něco mezi odpočinkovou jednohubkou s nadpřirozenými prvky, dalším zářezem na holi Frankensteinových adaptací či výbuchy slin z rozzuřené McAvoyovy pusy, měli byste se zařadit do skupiny těch spokojených.
(7/10)
Zbožňuje zajímavě vyprávěné snímky, a je tedy zákonitě Nolanofil, rovněž nekompromisní odpůrce spoilerů. Filmy pro něj nejsou únikem z reality, ale branou za hranice jeho fantazie. Žánrově zaměřen na psychologické thrillery a horory, špetkou akce nebo sentimentu ovšem nepohrdne. Na Moviscreen píše od roku 2013.
Latest posts by Tomáš Hegedüš
(see all)