Mamma Mia! Here We Go Again – pusťte tam radši jukebox

24.7.2018 at 14:00  •  Posted in Recenze by

ABBA a její písničky opět zní řeckou idylou. V dálce ale zlověstně burácí.

 

   Bývá obvyklé, že dvojky filmových hitů jsou temnější než jejich předchůdce. Trend se nejsilněji váže ke Star Wars: Impérium vrací úder (1980). Avšak pokud jde o pokračování filmu, který byl rozverným a veselým muzikálem, z jehož kýčovité melodramatičnosti bolely zuby víc jak z cukrkandlu, tak aplikovat tradiční přístup k sequelům se jeví jako nerozvážnost. Ale stalo se a film Mamma Mia! Here We Go Again, který má být letním osvěžením, je až příliš často hořkou podzimní elegií.

   Příběhově je základním cílem nového filmu ukázat, jak se odehrálo seznámení Donny se třemi chlapci, z kterého se jí pak narodila Sophie, jež před svou svatbou zkoušela zjistit, který z nich je jejím skutečným otcem. Dvojka se tak stává až rutinní ilustrací toho, co už postavy vyprávěly. Není to ale nápad úplně zavrhnutelný, když chtěli točit pokračování. Přesun do minulosti totiž umožňuje aranžovat hudební šlágry skupiny ABBA (o které tu jde ze všeho nejvíc) do kulis blízkých éře, ve kterých skutečně vznikaly.

   Avšak film se nedrží jenom minulosti a spolu s ní pokračuje i ve vyprávění ze současnosti, které celý děj rámuje a které ho zároveň zatěžuje rozhodnutím nechat Donnu zemřít. Nejenže si jeho nesmyslnost začneme vysvětlovat obligátními spekulacemi, že Meryl Streepová už roli nechtěla hrát, ale hlavně to kazí pohodovou náladu. Její absence je opětovně zdůrazňována a postavy jednají ve stínu této ztráty. To není dobrý základ pro veselý film.

 

Návrat do budoucnosti

  Zatímco první film byl věrnou adaptací úspěšného divadelního muzikálu, nynější pokračování je filmařskou fabulací, kterou napsal a zrežíroval britský autor Ol Parker, jehož filmografie čítá hlavně Báječný hotel Marigold (2011) a jeho pokračování (2015). Energii, lehkost, naivní kýčovitost, které z Mamma Mia! (2008) udělaly v podstatě kultovní kus, se v jeho podání skoro nikdy nedostaví. Statistů je víc a choreografie je velkolepější, ale tím pádem i křečovitější. Navíc výprava je mnohdy o dost umělejší.

   Beze smyslu se jeví i duální vyprávění v minulosti a přítomnosti, kdy první scéna z minulosti je vyvolána pohnutím mysli v přítomnosti, ale další dávné momenty se odehrávají (v drtivé většině) bez vazby na přítomnost. Filmaři mohli jednoduše odvyprávět Donniny vzpomínky, jenomže tím by projekt ztratil hereckou vazbu na megaúspěšnou jedničku (ehm, šest set milionů celosvětově, ehm, páté místo ve výročním žebříčku, ehm).

   Tím, jak se odvíjí příběh minulosti bok po boku se současným děním, se přitom jenom podtrhává, jak výjimečný byl originální casting a jak právě angažování hvězdných jmen spojovaných s vážnými rolemi dalo jejich muzikálovému křepčení punc rozjívené bláznivosti a milé bizarnosti. No kdo by neměl legraci ze zpívajícího Bonda?

 

Z nového castingu září jenom Lily Jamesová

   Jenomže omlazení postav, které hráli nejenom Meryl Streepová, Pierce Brosnan, Colin Firth a Stellan Skarsgård, ale i Julie Waltersová a Christine Baranskiová, ukazuje, že nápad je důležitý. Obsadit typově podobné, ale většinově neznámé herce byla chyba, jelikož jejich šedivé projevy vyvolávají dojem, že sledujeme školní besídku fanoušků původního filmu, kteří chtěli ukázat, jak se Donna kdysi se třemi potenciálními otci Sophie potkala.

  Čestnou výjimkou je Lily Jamesová, která má být mladší verzí Meryl Streepová a jedině svou živelnou dikcí a neskrývanou emocionalitou táhne ochotnické představení. Nutno však podotknout, že i když je působivým zjevením mladé Donny, navzdory svému slibnému talentu Lily Jamesová pořád není Meryl Streepová, která byla mimochodem už více než dvacetkrát nominována na Oscara. Už jenom svým charismatem Streepová pozvedla první Mamma Miu! nad průměr.

  Zábavnost snímku tak zvyšuje skoro každá chvíle, která je věnována špičkování Firtha se Skarsgadem nebo skvělému komediálnímu timingu Waltersové (kterou mnozí diváci znají také jako paní Waesleyovou z potterovek). Na druhé straně jejich mladší kopie je jenom zlehka kopírují, aniž by je obohatily a vysloužily si pozornost.

 

Nejlepší fláky vyplýtvány

  Opomenout nesmíme ani zmíněné písničky od skupiny ABBA, protože jak jsem poznamenal, o ty tu jde. Bez nich by o film už vůbec nikdo nezavadil. Jenomže, jelikož se tvůrci (a to je jim ke cti) nechtějí moc opakovat, nezbylo jim, než sáhnout po písničkách, které nejsou těmi největšími šlágry. Ano, opět dojde na Mamma Miu i na Super Trouper a další, ale velká část využívá i dosud nepoužité skladby, které ale nebyly při vytváření původního divadelního muzikálu na konci devadesátých let využity, protože prostě nemají tak výrazný rytmus a tak chytlavou melodii.

  Jinak řečeno mdlé herecké výkony se míchají s téměř druhořadými písničkami v beznápadité režii pokračování, které přichází až deset let po fenomálním úspěchu prvního dílu. Mám dojem, že tu něco nehraje. Radši pusťte něco z jukeboxu…

(3/10)  

 

Foto: CinemArt

  • Info
  • Trailer
  • Plakát
Originální název: Mamma Mia! Here We Go Again

Režie: Ol Parker; Scénář: Ol Parker

Hrají: Amanda Seyfried, Lily James, Meryl Streep, Pierce Brosnan, Andy Garcia, Colin Firth, Stellan Skarsgård, Christine Baranski, Julie Walters, Cher

Žánr: muzikál; Země původu: USA; Stopáž: 114 minut

Premiéra: 19. července 2018

Adam Fiala