Dědictví aneb kurvaseneříká – vodu ve víno neproměníš

0
5.2.2014 at 12:45  •  Posted in Recenze by  •  0 Comments

Bohouš Stejskal po 22 letech.

 

      Robert Sedláček se krok za krokem etabluje na české kulturní scéně, naposledy dostal příležitost režírovat ambiciózní historický seriál České století pro veřejnoprávní televizi. Nesmíme však zapomínat, že jeho předchozí filmografie (Muži v říji, Největší z Čechů, Rodina je základ státu) ukazuje jeho zájem i zkušenost v portrétování české vesnické komunity  a trapnosti nedokonalého lidského chování. Mohli bychom tak předpokládat, že když se do Dědictví aneb kurvaseneříká nechce pouštět Věra Chytilová, režisérka a spoluscenáristka originálního filmu z roku 1992, mohl by Sedláček být skvělou volbou pro komedii se satirickými odstíny. Výsledek je ale projevem standardizace jeho umu, kde pouze zůstává garantem, že i nejzbytečnější scény jsou natočeny normálně, ne pekelně.

      Bohouš už několik let zdatně odolává démonu alkoholu, ale smrt milované Vlastičky ho táhne k propasti. Tedy pokud můžeme věřit někomu, kdo sám přizná, že lže. Možná se alkoholických nápojů nevzdal, nicméně teď mu zase propadá. Ze zásvětí se kvůli tomu vrací i Vlastička, aby mu domlouvala. Mezitím nový manžel doktorky Ulrichové seznamuje Bohouše s majitelem zámku, který ho chce prodat, doktorka Ulrichová se domáhá nesplaceného dluhu a Ulrich nikde. Na Bohouše po ztrátě Vlasty navíc začíná znovu honit mlsná a zrak mu padne na herečku Evu.

dedictvi_kurvasenerika_2

Bolek Polívka uvádí

      Druhé Dědictví se dostává do autorské pasti, neboť jediným scenáristou byl Bolek Polívka. Ten sice dovede pochopit svoji postavu, ale dramaturgicky zabloudil. Kurvahošigutntag se stalo zrcadlem devadesátých let s rychlým nástupem kapitalismu, který doprovázen restitucemi proměňoval společnost včetně lidí typu Bohouše, který se z chlíva dostal přes noc k milionům, a právě jeho neotesané způsoby v luxusním a seriózním světě stejně jako narušování podoby vísky zbohatlickými výstřelky byly materiálem pro společenskou komedii. Kurvaseneříká je však vůči dnešnímu světu lhostejné, a přestože nezůstává mentálně v devadesátých letech, ve vzpomínkách se prvního filmu drží zuby nehty.

      Bývá obvyklé, že pokračování filmů zahrnují stejné postavy vybudované fikce, avšak Kurvaseneříká je zapracovává s obsesí, která je nostalgická, nikoli však smysluplná. Zásadní je Bohouš, on je jádro Dědictví, zato jeho prostředí nemuselo vzhledem k 22 uplynulým letům zůstat zakonzervováno. Vrací se tak Vlasta (Dagmar Havlová), byť hned na začátku se účastníme jejího pohřbu, přítel Arnošt (Arnošt Goldflam), nakoukne prostituující Irenka (jen jako, Šárka Vojtková se neúčastnila), advokát Ulrich (Miroslav Donutil) a jeho manželka (Ivana Chýlková), advokát Strážný a dokonce i číšník Jaromíra Dulavy a Karel Gott. Do děje jsou vlepeni s pomocí lepící pásky a nikdo se nestará o viditelné švy.

dedictvi_kurvasenerika_3

Peníze, alkohol a Karel Gott zajímají všechny

      Gottův malý výstup v prvním Dědictví měl rozměr náhody, další příležitost formulovat Bohoušovu neschopnost taktního chování, přesvědčení, že milióny jsou na něm vidět, aniž by ho někdo znal. Nyní se stává atrakcí, poslechneme si jeho zpěv a napomáhá rozvíjení jednoho ze dvou témat, kterými se Dědictví překlápí z groteskní komiky k sentimentálnímu dramatu. Jedním je povzdech nad ztrátou mládí, což se v kontextu českého filmu jeví nadužívané, a to kvůli homogenní nátuře zpracování, jako by se téma nedalo zpracovat jinak než smutněním v Klaunech nebo Sněženkách a Machrech po 25 letech. S druhými jmenovanými sdílí Dědictví i další styčné plochy fenoménu pokračování českých filmů a nepřekvapilo by, kdyby stejná situace nastala i v květnu s Bony a klid II.

      Koncept vyprávění je celkově nevyrovnaný a neujasněný, drží ho pohromadě slabé zápletky s Bohoušovými problémy s alkoholismem a snaha Ulrichovy manželky se na Bohoušovi obohatit. Ulrich sám je totiž několik let nezvěstný a ona se dala dohromady s novým advokátem v podání Karla Heřmánka. Zatímco ten se pokouší kvůli provizi dostrkat Bohouše ke koupi zchátralého zámku, ona od něj chce vymáhat několik desítek milionů za dávnou půjčku od Ulricha. Nejenže je právnicky povrchní vyjednávání lacině vyřešeno, hlavně ale není jasné, proč ho chtějí přivést na dvojnásobnou žebrotu, proč se zabývají zámkem, když peníze z dluhu jsou víc než dostatečné.

      Bohouš v podání Bolka Polívky je tak v zásadě jedinou jistotou, byť je na něm patrné, že herec posouvá postavu do jiné polohy, stejně jako se změnil on sám. S alkoholem se v probouzí i rozjívená verze z devadesátých let, ale brzdí ji protialkoholní tažení filmu. Stává se víc seriózním, už dokázal vstřebat alespoň nějaké způsoby chování, aby se jeho “podnikání a mecenášství” nezbortilo. Limitující je i omezení postavy v neveřejných prostorách – monstrózní farma, psychiatrická léčebna, oběd v luxusní golfové restauraci nebo natáčení filmu. Bohouš se motá od jedné situace k druhé, v žádné však nedokáže úplně zazářit. Navíc se tím utlumuje síla závěrečného varování na konci prvního Dědictví, že si nás teď všechny koupí, protože k ničemu takovému nedošlo.

 dedictvi_kurvasenerika_4

Mizející Valašsko

      Na druhé Dědictví by se dalo nahlížet i jako na příspěvek o úpadku jedinečnosti regionální kultury. Dá se to vysledovat ve vlivu peněz, které invazivně mění ráz prostředí (Bohouš a jeho vila s rozhlednou). Zároveň dostatek peněz je jediný způsob, jak původní folklór zachovat – když se tak Bohouše dostane do problémů, musí omezovat podporu, jako reprezentaci tamního ženského sboru do Bruselu. Nejvýraznějším projevem je však snaha zbavovat řeč dítěte specifik tamního nářečí, a tím mýtit malý svět v úplných základech, protože bez vztahu mladé generace k minoritním zvyklostem se vytratí ve vrstvě shodné pro všechny a všude.

dedictvi_kurvasenerika_5

      Nicméně toto je extrémní přístup k výkladu druhého Dědictví. Jeho největší smůlou je, že vtipy fluše napříč jako lama, která má přeci jen sucho v ústech, a tak se často na povedenou hlášku musí čekat. Styl se změnil, a i když Bohouš nasadí rádiovku, zestárnutí a zmoudření neskryje. Posun u Roberta Sedláčka je hlavně v technické (audio i vizuální) pozici, a to hned od první ladné letecké scény kolem kostelíka. Jinak se jako tvůrce viditelně neprojevuje a prim má “valašský král”.

(4.5/10)

Přečteno: 938x

Adam Fiala

Šéfredaktor Moviescreenu od roku 2005, vystudoval žurnalistiku a mediální studia na FSV UK. Preferuje tvorbu Tima Burtona, Alfonse Cuaróna, Guillerma del Tora, Darrena Aronofského, série Star Wars, X-Men, Harry Potter a Pán prstenů.
Adam Fiala

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Starší příspěvky:
Cizí oběd – jídelní vůz z Indie

Porce laskavé indické romantiky, která se snadno tráví.      Už se poněkud zajídá to slyšet, ale přestože je to indický...

Zavřít