Člověk může být šťastný, i když pracuje na železnici, tvrdí film. Musí být ale otrlý, chce se dodat.
Život na dráze umí být drsný, parta strojvůdců v novém srbo-chorvatském filmu Deník strojvůdce si z toho moc nedělá. Snímek o tom, jak se člověk vyrovnává s tím, že sem tam zapříčiní něčí smrt, se tudíž bere hodně lehce. Jelikož o úmrtích pod koly vlaků slýcháváme téměř den co den tragické zprávy, jde tak o ryze černohumorný zážitek.
Samozřejmě, něco jiného by bylo, kdybychom vyprávění sledovali z perspektivy zkroušených sebevrahů či omylných řidičů. Být strojvedoucím, který má na kontě desítky mrtvých, ale zkrátka vyžaduje stoickou povahu, jinak by musel člověk zamířit na úřad práce nebo k psychiatrovi.
Rodinným povoláním je řízení vlaků i pro Ilju. Strojvedoucí dělali jeho otec i dědeček. Muži nyní nabourá život desetiletý kluk Sima, který se jen o metr vyhne tomu, aby skončil pod vlakem, který Ilja řídil. Sirotka vezme Ilja k sobě a vychová ho. Sima sice touží po tom, aby se také stal strojvůdcem, Ilja to ale odmítá. Když tedy chlapec dostuduje, zajistí mu místo dráze, kde se k řízení nedostane. Mladík se ale svého snu nevzdává.
Klidné stáří, bouřlivé mládí
Hlavní oporu film nalezl v herci Lazaru Rostovském, který ztvárnil Ilju s velkou mírou charismatu. Je to chlap staré školy, tvrdý a přímý, který odmítá změkčilé citové projevy. Jeho soustředěnost a upjatost samozřejmě budí i smích, ale ani na moment to neubírá na jeho okouzlující osobnosti.
Na druhé straně je Petar Korac jako dospělý Sima, který do světa železnice vstupuje s nadšením, které se ale záhy mění v groteskně mučivou trýzeň. Nejprve když nemůže řídit vlak, pak když smí a nakonec když musí.
Rozdílné povahy zapadají do rozpustilého vyprávění, které svérázné postavy prožívají v pitoreskních venkovských kulisách, zkrátka v duchu balkánského regionu, byť jde možná o stereotyp.
Vlak prací i domovem
Milos Radović, který napsal a zrežíroval Deník strojvůdce, ale každopádně s radostí a nápaditostí popisuje železničářskou komunitu. Hlavní postavy zabydlel v jakémsi depu, někteří si přímo přestavěli vagóny do podoby útulných bytů a v provizorních truhlicích vedle vlaků zahradničí. Prostor prezentuje soudržnost skupiny, ale skýtá i místo pro neobyčejné záběry.
Slepou kolejí se však stává zápletka se zesnulou láskou, která se Iljovi začne najednou zjevovat. Může být příznakem strádání po odchodu chlapce. I když ji tvůrci možná zamýšleli také jako podporu pro rozuzlení, nedává valný smysl. V součtu je tak melodramatickým černým pasažérem, který zdržuje hladkou jízdu tohoto komediálního expresu.
I když Radović není u filmu nováčkem, od jeho posledního snímku už uplynula více než dekáda. Místy tak filmem projede podivný střih, nebo se občas zdrží u scény, která je ale jen prázdnou zastávkou. Unikátní jízda s nadsázkou je ale jistá.
Foto: Zillion Film