Letní sezóna pokračuje už kolikátým velkofilmem, tentokrát ho servíruje režisér trilogie Piráti z Karibiku a fantasmagorického westernového animáku Rango.
Když máte úspěch, otevírá se cesta nekonečných možností. Gore Verbinski sice strávil mnoho let na palubě pirátské lodi ve společnosti bláznivého piráta Jacka Sparrowa, ale teprve jeho příspěvek do skomírajícího westernového žánru v podobě Ranga dal tušit, že režisér směřuje svou pouť na prérie Divokého západu.
Takže tu máme Osamělého jezdce, v produkci studia Disney, kterému se ne a ne podařit narazit novou zlatou žílu (propad Prince z Persie i Johna Cartera), s rozpočtem přes dvě stě milionů dolarů a délkou dvě a půl hodiny, v nichž Verbinski oživuje lásku k brakovému hrdinovi ze třicátých let a dává prostor Johnny Deppovi, aby zaměnil klóbrc za mrtvého ptáka, ale bláznivou povahu nechal na místě.
Americký západ vítá stavbu železnice, spojnice se světem, s jejíž oslavou je spjat příjezd strašlivého zločince Butche Cavendishe, kterého s rukama v poutech čeká spravedlivý trest. Jenomže dojde k tomu, že plán vykolejí, a tak se John Reid, který jel stejným vlakem, přidává k bratrovi, místnímu rangerovi, aby Butche chytili. Stejným směrem se vydává indián Tonto, který má na Butche také spadeno. Jeho a Johnova cesta se mnohokrát zkříží, aby společnými silami zastavili hrozící válku, která by ukončila příměří mezi bílými osadníky a domorodými indiány.
Osmdesátiletá pouť Osamělého jezdce
Osamělý jezdec jednadvacátého století se stává po vzoru Ranga lehkou komediální hříčkou, která do jisté míry reflektuje své kořeny, ale v pojetí příběhu je tristně banální a nepřekvapivá. Postavy maskovaného kovboje a indiána žijí vlastním životem od třicátých let a jsou doprovázeny mnoha v Americe kulturně vkořeněnými proprietami. Ty film pro potřeby dnešního publika v některých chvílích až neuctivě zneužívá pro vtip, jako když se z indiánova označení maskovaného kumpána stane v překladu špatný bratr na místo důvěryhodného přítele.
Na druhou stranu Hans Zimmer neváhal sáhnout po klasickém hudebním motivu, který se s Osamělým jezdcem spojuje a který je znám i v našich končinách, byť si jej s tímto fenoménem nejspíš nikdo nespojí. Jde o předehru opery William Tell, která tvoří dynamický, zábavným motiv pro závěrečnou akční scénu, která její zásluhou získává velkou energii a pohybuje se kupředu v rytmu tónů. Škoda že William Tell zazní až příliš pozdě a nepomůže oživit i jiné části vyprávění.
Zasedněte k táboráku a poslouchejte
Zásadní pro pochopení cílové skupiny, jíž je vyprávění určeno, představuje jednak jméno studia s myším maskotem, jednak i rámec, s kterým Verbinského film pracuje. Hlavní část děje je převyprávěním z úst stárnoucího indiána, který své vzpomínky předává malému chlapci, nadšenci do westernové tématiky a rozhlasové hry o Osamělém jezdci.
Takto se film snaží promlouvat i ke všem malým návštěvníkům v kinosále, ovšem někdy se primitivním maskováním zápletky nechá tak unést, že odhalení všech padouchů (většinou prachbídně hrozivých) se zbytečně protahuje, neboť dílo využívá pod Verbinského dohledem klasické můstky i pravidlo detektivky o pachateli, a tak je jejich odhalení snadné.
Na druhou stranu výhodou je lineárnost, přehlednost a starosvětskost, takže zacházky se netolerují, s výjimkou malého posluchače, jenž přeruší vysušeného indiána, aby se podivil nad jeho vyprávěním. Možnosti tajuplného indiánského šamanství nepřecházejí do roviny diskutabilních metafyzických scén. Neobyčejné projevy se stávají součástí fantastického žánrového nádechu, zároveň postavy popírají nadpřirozené úkazy (včetně schopností Osamělého jezdce – je nezranitelný?), a tak se neustále balancuje mezi tím, jestli je součástí vyprávění i něco mystičtějšího, nebo je všechno součástí komediální náhody. Vzdává se nároku vše vysvětlit a ponechává postavám a jejich konání ždibec kouzla.
Šílený indián, pacifistický kovboj, hloupý kůň, masožraví zajíci
Osamělý jezdce je ve Verbinského filmu nevděčnou postavou suchara a tím pádem s ní Arnie Hammer nemohl nic moc udělat. Důležité je, že ztvárňuje postavu, za níž víc hraje její klobouk, maska a bílý kůň, zatímco on jako charakter, který se musí dlouho potýkat se svou pacifickou povahou, moc sympatií či zájmu nevzbuzuje (ani na romantickou linku není moc stavěný, takže to od filmu ani nežádejte).
Pro zachování vyváženosti schématu buddy movies se mu Tonto Johnnyho Deppa od začátku morálně diametrálně vzdaluje, neboť neváhá dát přednost rychlé spravedlnosti starých westernových časů před soudem civilizované budoucnosti. Navíc je osobou s výraznou odchylkou od normálu, a to i indiánského, neboť jeho bratři v krvi se na něj dívají spíš jako na kuriozitu než vhodného delegáta jejich světa.
Johnny Depp tak má možnost znovu nahodit vrstvu make-upu a ponořit se do šílené duše dalšího outsiderského nebožáka. Jeho situační komika je však příjemným zpestřením většiny scén, navíc si s režisérem Verbinskim dlouhodobě sedne, takže znají cit pro načasování legrační eskapády. Depp sám o sobě svým projevem jen málokdy zkazí verbální vtip.
Osamělý jezdec se celé léto krčí v koutě a nejspíš tam i zůstane. Vedle výbušných megalomanských podívaných v Muži z oceli, Star Treku a pravděpodobně Pacific Rimu se staví do pozice díla, které nechce být jen přehlídkou trikových destrukcí a přepjatě vážných emocí, nýbrž komediálně laděným dobrodružstvím, jaké dřív chlapci hltali při čtení sešitových románů.
Hraje si však ještě dneska někdo na indiány, nebo Jerry Bruckheimer zase prosázel peníze na špatném koni? Oranžové skalní masivy jsou indikátorem aktuálnosti snímku – naposledy stály za to v době, kdy se western přestěhoval z ateliéru do přírody a kdy se John Wayne vydal po stopách indiánů ve Stopařích. Pouze nostalgie a touha po jednoduchém dobrodružství může zdánlivě nesmrtelného Osamělého jezdce zachránit před filmovým hrobem.
