Scarlett Johanssonová jako kyborg hledá svoji identitu v remaku světoznámého japonského anime. To muselo dopadnout dobře, že?
Vztah Hollywoodu s japonskými manga a anime je komplikovaný. Západní internet sice obývá hlučná populace fanoušků japonské kultury, takzvaných „weeaboos“, v konečném součtu je to ale menšina, která by případné adaptaci nebo remaku úspěch nezajistila (podobný případ jsou „gameři“, kterých se v kině po premiéře Warcraftu /2016/ a Assassin’s Creed /2016/ moc nenašlo). K projektům se také přistupuje opatrně z důvodů, že se tu prolínají dvě specifické kultury napříč různými médii a že by stály velké peníze. Důkazem o tom všem jsou neustálé odklady americké adaptace Akiry (1988), která od roku 2002 dělá jeden krok vpřed a dva zpátky.
Návod na kyberpunk
Schůdnější cestou se pro hollywoodská studia stala metoda, při níž převezmou z japonských manga a anime jisté prvky a na hraně plagiátorství je začlení do svých filmů. Je to kontroverzní téma, ale hodně se napsalo o vztahu zmíněného Akiry a Smrtihlava (1998), Papriky (2006) a Počátku (2010) nebo Ghost in the Shell (1995) a Matrixu (1999).
Ghost in the Shell samozřejmě není jeden film, ale franšíza. Rozpíná se do velké šířky celovečerními filmy, seriály a komiksy. Ten první vznikl v roce 1989 a položil základ pro osudy kyborga Majora Motoko (kde „Major“ značí jak titul, tak přezdívku) v kyberpunkové vizi budoucnosti. Podstatně populárnější je ve světě anime z roku 1995, jež za krátkou dobu získalo kultovní status. Váhavý přístup studia zapříčinil, že se americký remake dostává do kin až dnes. Kdyby měl alespoň co nabídnout…
Film režíroval jako svůj druhý celovečerní snímek a zároveň druhý blockbuster Rupert Sanders. Jeho doposud největší dílo byla fotografiemi zdokumentovaná nevěra s o dvacet let mladší Kristen Stewartovou po natočení Sněhurky a lovce (2012). A nyní má na krku ještě americký Ghost in the Shell. Fyzický důkaz k argumentu, že současné hollywoodské blockbusterové remaky hloupnou – v tomto případě silně obrušují a otupují filosofické smýšlení zdroje, dění do absurdit zpřehledňují a odvážný styl nahrazují příručkou pro průměrného filmaře.
Přístupné pro všechny
Snímek sebereflexivně nakládá s odkazem původního filmu, jako by mu měl být něco dlužen. Na druhou stranu bezostyšně zjednodušuje téma a motivy. Příkladů se dá nalézt mnoho, některé snad i bez vyzrazení děje.
Uveďme si některé: Ghost in the Shell z roku 1995 začíná uprostřed akce a až poté představí scénu zrození hrdinky. Zde jsou však scény seřazeny v chronologickém pořadí. Dále je třeba nutné ukázat, jak postava Batoua (Pilou Asbæk) přišla ke svým kybernetickým očím, protože hned od začátku ho představit s jeho bizarním vzezřením by diváci asi nevydýchali. A možnost vylepšování lidských těl je zde prezentována ve formě polopatického dialogu hned v úvodu. Tajemnou umělou inteligenci existující v počítačích nahrazuje hacker v kápi, který přímočaře mluví o své motivaci atd.
Na vyšší úrovni se to projevuje v pootočení zápletky. Takže už nejde o závody několika táborů – korporace s mlhavým záměrem, Major hledající podstatu své existence a umělé inteligence. Místo toho se jedná o lítý boj zlé nadnárodní korporace soustředěné do jednoho zamračeného záporáka, hodného táboru uvnitř této korporace, Major hledající důvod svého stvoření zlou korporací a odpadlíka zlé korporace. Zápletka a její vývoj jsou ve všech ohledech zjednodušeny.
Pochybný způsob adaptace
Podivné je, že citace známých scén, viděné ve velké míře už v trailerech, plní ve vyprávění jiné funkce než ty v původním filmu. Je to pochopitelné, pokud nejde o remake záběr po záběru, ale tady je to něco jiného. Jedná se výhradně o ikonické části scén, které jsou přesunuty do naprosto jiného kontextu. Názorným příkladem by bylo, kdyby v remaku Star Wars (vy víte, že to jednou přijde) Han Solo potkal Greeda v rebelské základně. Zjistil by, že je to špion Impéria, následovala by přesná střihová skladba originální scény z kantýny a zastřelil by ho. Konec scény. Stejně jako v tomto za třicet vteřin vypoceném příkladu, tyto docela přesné citace nedávají v novém vyprávění moc smysl. Ačkoli nejsou jen krátkým pomrknutím, jsou hlavně třpytivou atrakcí, kterou většina diváků stejně nerozezná.
Nejvíc problematický se jeví důraz na zápletku s technologickým gigantem, který ukradl Major a dalším identitu. Hlavní postavu, v původním filmu značně stoickou Motoko, pátrání po své plně organické minulosti polidšťuje. Známý standardní vzorec „jak hluboko vede králičí nora“ navíc zajišťuje vyprávění hladký posun vpřed. Vše pro větší přehlednost a bez špetky originality.
Feministický úhel pohledu
Důrazem na tuto zápletku film myšlenkově směřuje víc na naší současnost. Kradení identit a pravdy je dnes ve všudypřítomně medializované době známá věc a film z toho dělá důležitý motiv, leč původní anime Ghost in the Shell odvážněji hledělo do budoucnosti, ve které je zbavování se vlastního já rutinní a dobrovolná záležitost a pokrok vytváří umělou inteligenci, nejen poslušné kyborgy.
Zpřehledňování a zaměření se na současnou problematiku vnáší do nového filmu i větší důraz na politiku identity ve vztahu k Major, která hledá své já. Zaprvé snímek zdůrazňuje ženskost Major, zadruhé pak vyzdvihuje prvek v její komunikaci, kdy před podstatnými a nevratnými rozhodnutími musí verbálně podat svůj osobní souhlas (v angličtině „consent“, pálivé slovo v soudních procesech o znásilnění). Jak se ukáže, jistí zdánliví spojenci na její souhlas kašlou, a to i kdyby ji to mělo zbavit těla, paměti i celé identity. Snímek je tedy v této nepříliš přemrštěné interpretaci i prosté vyprávění o násilném odklizení bílého muže a osvobození protagonistky. Poslední vyřčená věta snímku tomu dává za pravdu.
Scénář také docela elegantně obchází mediální aféru, že obsazení Scarlett Johanssonové je „bělení role“, neboť šlo původně o Asiatku. Primární motivací pro angažmá herečky byl zcela jistě její hvězdný status. Hollywood, bašta progresivních postojů, je jako vždy jen tak pokrokový, jaký na tom může nabýt zisk. Samotná herečka je uvězněna ve fádní roli, v níž musí být robotkou potlačující emoce a zároveň se pídit po ztracené lidskosti. Pozornost si v obsazení ještě zaslouží Takeši Kitano, který své závazky vůči filmu očividně splnil za dva pracovní dny plné posedávání v křesle, načež se nakonec zvedl, aby odehrál jednu scénu věnovanou jeho gangsterské personě.
Motorku opět přikrýt plachtou
Snímek při zobrazování města budoucnosti, ne nepodobnému metropoli z Blade Runnera (1982), nasazuje nejmodernější vizuální efekty, ale ani ty nedokážou ohromit. Působivější je při kombinování CGI a skutečných prostorů, například když se postavy prochází ulicemi a jsou bombardovány trojrozměrnými reklamami. Nebo když se navštěvují ve svých obydlích, jejichž výbava kombinuje prvky ze současnosti a představy budoucnosti.
Film utržil za premiérový víkend v amerických kinech jen necelých 19 milionů dolarů. Od statusu propadáku jej těžko zachrání tržby ze zbytku světa. Další kapitola amerického koketování s anime se brzo uzavře. Akira by se teoreticky mohl vydařit lépe, neboť tempo snímku, jeho postavy i akce jsou blíže blockbusterovému standardu než Ghost in the Shell. Nezbývá než doufat.
Foto: CinemArt CZ
- Info
- Trailer
- Plakát
Režie: Rupert Sanders; Scénář: Jamie Moss
Hrají: Scarlett Johansson, Michael Pitt, Pilou Asbæk, Chin Han, Juliette Binoche, Takeši Kitano, Rila Fukušima
Žánr: sci-fi/akční; Země původu: USA; Stopáž: 106 minut
Premiéra: 30. března 2017
- Oppenheimer – mistrovští režiséři nehrají v kostky - 23.7.2023
- Fabelmanovi – nekonvenční Spielbergovo vyznání - 28.11.2022
- Jan Žižka – dějiny českých zemí očima zatracených - 7.9.2022
