Druhý díl severské detektivní ságy o dívce s dračím tetováním ji staví do centra dění a odhaluje rodinné kořeny.
Vytvoření silné postavy, která reprezentuje zásadně odlišný pohled na svět, není jen otázkou jedinečného nápadu a scenáristické práce. Hodně stojí na tom, jaké způsoby a metody režisér použije, aby tuto výjimečnost pojmenoval a převedl ve světle, které je postavě vlastní a kterou postava musí vyzařovat. Trilogie Millenium stojí na jedné takové osobě. Tou je Lisabeth Salanderová. Zatímco se herečka Noomi Rapace se značným úsilím pokouší svůj charakter vyprofilovat, všechno ostatní jí stojí v cestě. Hlavně Daniel Alfredson, který adaptaci druhého dílu nezvládl do té míry, že jsem ještě rád za filmařskou neobratnost maskující se jako umělecký záměr v prvním díle režírovaném Nielsem Ardenem Oplevem. Oceňujete-li televizní detektivky evropské provenience, Dívka, která si hrála s ohněm jako by jejich naturel napodobovala. Jako nečtenář po zhlédnutí nechápu, co kromě schopného marketingu mohlo zapříčinit takovou prodejnost knihy.
Recenzi na první díl MUŽI, KTEŘÍ NENÁVIDÍ ŽENY čtěte ZDE!
Po šíleném odhalování nacistických kořenů jedné rodiny se Mikael Blomkvist vrací zpět k práci v časopise Millenium. Horkým tématem, které by mělo na stránkách periodika rozvibrovat společnost je kupování nezletilých prostitutek veřejnými činiteli. Než se vůbec rozehřeje tiskařský lis, zemřou tři lidé, z toho jeden redaktor časopisu. Blomkvist se nestačí divit, když hlavní podezření padá na jeho nedávnou, náhodnou kolegyni Lisabethu Salanderovou. Ta se vrací ze zahraničí, aby zkontrolovala svého poručíka, ale dostane se do pořádných trablů, když její fotka visí v každých novinách. Své jméno nehodlá dát zadarmo a bude překvapena, kam ji cesta za očištěním zavede.
V prvním filmu byla detektivní zápletka jasně zřetelná, možná do té míry, že chvílemi připomínala absurdní narafičenou hru starého muže. Pořád ale lepší, když má film jasně zřetelné kontury jednotlivých bodů vyprávění. V tomhle ohledu Dívka, která si hrála s ohněm vypadá jako poloviční detektivka. Důvodem může být i upozadění hlavní postavy prvního filmu, novináře Mikaela Blomkvista, kterého opět ztvárnil se skandinávskou netečností a zahleděností Michael Nyqvist. Případem, který se řeší, se stává samotná Lisabeth, druhý díl se kolem ní točí jako zběsilý vír, v němž se jednotlivé spojitosti trhají jako cáry papíru. Kruciální moment přichází tehdy, když by přítomnost Darth Vadera i Terminátora nebyla o nic víc podivuhodnější než zbytek. Nic už to nemůže trumfnout.
Blomkvist ustupuje stranou, někdy až do té míry, že jeho odstranění film vykládá jako směšnou neschopnost vyznat se na cestě. Zároveň cílení na Lisabethin osud, v němž se zrcadlí vše, čím si prošla a co formovalo její vidění světa, kompletuje pohled na její minulost a dovysvětluje mnohé, co se v prvním filmu zdálo nadbytečné či nemístné. Z prvního filmu se buď dělá dlouhý předfilm, který nás měl uvést do světa Lisabeth Salanderové, nebo je druhý film egocentrickou nedetektivkou, kde si Lisabeth vyřizuje účty se svou rodinou. Ať tak či onak, ani jedna z variant není nejvhodnějším vyústěním a na komplexnosti nepřidá. Mohl bych říct, že jsem zvědav, jak tuto zapeklitou otázku rozklíčuje třetí (a nejspíš nechtěně poslední) díl trilogie, ale po téhle televizní báchorce mě přešla chuť.
