Poslední režijní počin uvedla francouzská legenda Jean-Luc Godard před šesti lety. Na další desetiletí mají filmoví intelektuálové, politologové i světoví zbožíznalci dost práce, aby plně rozšifrovali nový Socialismus.
Jedno zhlédnutí totiž není dost a zároveň stačí až až. Z jeho vidění nelze vyvodit nic, ale ani touha něco vyvozovat není. Shrnul bych to jako LAMA, OSEL a NACISTA. Neptejte se proč.
Výletní lodí se veze skupinka pasažérů. Rodinku s dvěma dětmi navštěvují žurnalisté. Všechno splachují mořské vlny a lidé přicházejí, aby pronesli vážnou myšlenku.
Pocit, že sleduji variaci na Plešatou zpěvačku Eugena Ionesca, byl trvalý, intenzivní, nepolevující a dost mrzutý, protože o absurdní drama se nejedná. Godard nejspíš nechtěl hovořit o problémech mezilidské komunikace, ale podělit se o závažné myšlenky. To by ale nesměl být takový egoista a experimentátor, aby 99 % populace bylo vyšachováno z možnosti porozumět jeho slovům. Nakonec se z toho stává čekání na Godota, který by přinesl nějaké vysvětlení nějakou vnitřní koherenci, ale je to marné.
Slovy se tady plýtvá. Ne monology, ale ani dialogy na sebe nenavazují, každý si mele svou. Dílo se skládá z tisíce drobných esejů v jedné větě, které by samy o sobě vystačily na samotný kus. Nevyplývá z nich ale jasné stanovisko, ani řád, žádný jednotící člen – všechno vyplývá z koncepce absolutní rovnosti a volnosti, jen bratra nezná. Není se čeho chytnout, Godard opovrhuje příběhovou linii. Nestvořil film.
Opakuji: LAMA, OSEL a NACISTA. Vždyť jsme jedna rodina.
Po deseti minutách jsem byl zmaten, co to Godard rozehrává a jakým způsobem promlouvá k divákovi. Po půl hodině jsem se dostal do stavu, v němž jsem doteď a v němž se rozhoduji, jestli snímek vyzdvihnout za odvahu, netuctovost, osobitost a zvláštní složitost, v níž lze nalézt mnohé významy, nebo jej zavrhnout jako egocentrický, samolibý pokus starého muže, který kálí na diváka a skrze svou zmatenost je prázdným dílem předstírajícím chytrost a který hlavně zneužívá kinematografii k vlastním hrátkám. Po hodině jsem začal odpočítávat minuty do konce a po hodině a půl jsem uvažoval o drastičtějších způsobech, jak to šílenství zastavit. Socialismus je trýznivé cosi, co není filmem a bytostně ho uráží.
Socialismus bych nikomu nedoporučil, ale i to je samo o sobě dostatečné doporučení pro odvážné a hloubavé. Místo nuly tudíž může být cokoliv.
