Režijní debut oblíbeného herce Josepha Gordona-Levitta je jako mužské přirození. Jednou dole, jednou nahoře.
Dva velmi stylizované krátkometrážní snímky z roku 2010 (se sáhodlouhými názvy) svými komplikovanými neologismy potěšily nejednoho lingvistu a nyní přichází od téhož tvůrce celovečerní komedie Don Jon. Joseph Gordon-Levitt (Temný rytíř povstal, Looper) film nejen zrežíroval a napsal, ale hraje v něm i hlavní roli mladíka Jona závislého na pornografii. V roli přítelkyně mu sekunduje Scarlett Johansson (Avengers), která přehrává, co může, avšak zcela plánovaně. Don Jon není pitomoučká komedie, jak by se mohlo zdát. Nebo?
Jmenuji se Jon a jsem závislý na hanbatých filmech
Postava Jona vychází z archetypu známého fiktivního sukničkáře Don Juana. Už v traileru slyšíme, že ho kromě žen zajímá hlavně jeho „tělo, bejvák, kára, rodina, přátelé, kostel a porno“. Pravidelně tedy nejen chodí cvičit, ale také na mše a také často navštěvuje pornostránky, čímž se režisér snaží vytvořit základní konflikt, a to v morálce. Sledujeme vršící se použité kapesníky a tentýž záběr na otevírající se notebook a psaní internetové adresy s neutuchající chutí.
Masturbace samozřejmě není nic obskurního, ale ani fascinujícího, a přesto na tomto tématu Gordon-Levitt vystavěl celý svůj film. Běžnou činnost však postavil do opozice s tím, že Jon má raději pornografii než sex s reálnou ženou. Zábavně trapné scénky, kdy se od spících milenek plíží k notebooku za autoerotikou, střídá voice-over, který v první osobě vysvětluje, že jedině skrze porno se skutečně rozjede a následně uvolní. Po čase začne k jedné z žen cítit hlubší city, ale sexy blonďatá Barbara (Johansson) se na rozdíl od ostatních nenechá hned svést. Co s tím?
Jon se tak postupně učí zákonitostem monogamního vztahu a zjišťuje, že s pornem stále nedokáže přestat, což Barbaru značně popudí. Přátelům sice vypráví, že díky vážnému vztahu může s přítelkyní dělat v ložnici takřka cokoliv (jako v pornu), ale v prostřizích se s notnou dávkou ironie dozvídáme, že jeho milá má ráda vše pomalu, něžně a hlavně v misionářské poloze.
Opakování je matka… nudy?
Dravý úvod s rychlými střihy na různé prsatice je vynikající. Ovšem zápletka je po scenáristické stránce poněkud banální, i když dialogy zní autenticky a nekřečovitě. Onanie je jako téma pro komediální žánr velmi atraktivní, režisér nicméně nedokáže z filmu vytěžit víc, a to kvůli poněkud nezáživnému vystavění filmu, které se skládá z repeticí scén. Strukturu vyprávění tvoří několik kapitol, které jsou uvozeny Jonovými návštěvami posilovny či kostela. Skrze neustálé opakování činností s různými obměnami se rychle dozvídáme o psychickém stavu, v němž zrovna postava je, ovšem to člověku dojde i bez toho.
Čtyřikrát opakovaný vtip (např. kněz udělující ve zpovědnici pokání podle počtu hříchů) už pak dávno není vtipem a film částečně vypadá jako několik slepených dílů sitkomu s obyčejnými a pár vyšinutými postavami. Jonova famílie je spíše přepálenou karikaturou rodinných vztahů, kdy matka fňuká, že nemá vnoučata, a otec si hlasitě pouští fotbal v televizi a sprostě nadává, ale tyto scény nabízí několik zábavných vtipů. Výměny však rozhodně nedosahují kvalit a pocitů autenticity jako třeba v Terapii láskou, kde byla také podobně excentrická rodina. Nad průměr film vytahují herecké výkony.
Gordon-Levitt si zahrál nejsebevědomější postavu své kariéry s notnou dávkou přehrávání a hrudníkem vystrčeným jak šlapka, ale jeho honimír závislý na pornu vnáší do filmu poměrně zábavnou poťouchlost, která nikdy nesklouzne k ohrané sebelítosti nebo naprosto stupidní macho póze jako v Bayově filmu Pot a krev. Pozadí Johansson tady musí ocenit i ženy a kromě toho herečce typově velmi dobře padne role provokativní a zároveň uvědomělé ženy. Julianne Moore hraje Esther, s níž se Jon seznámí ve večerní škole. Její postava nabízí nejenom jemu, ale také divákům zajímavá témata k zamyšlení jako intimita ve vztahu, nezávazný sex či darování se druhému, bohužel je dvojice nikdy dostatečně nerozvine.
Masturbací proti Hollywoodu?
Film nelze přirovnat snad k žádnému dosud natočenému, což lze do určité míry vnímat jako prvek originality, ale také odvahy postavit se typickým schématům Hollywoodu. Gordon-Levitt však svou prvotinou z řady přece jenom nevystoupil, byť nezapadá do žádné z běžných kategorií a romantická atmosféra v něm navzdory snahám není. Don Jon nefunguje jako okatá moralitka, kritika církve, oplzlá komedie nebo film s jakýmsi promyšleným poselstvím/vyšším cílem – např. upozornit na dnešní mladou generaci, jejíž pohled na sex je značně ovlivněn, ba dokonce deformován internetem jakožto běžně dostupným médiem.
Stereotypy vážící se k bar/disko týpkům jsou často nadužívány a parodie romantických komedií je místy zcela explicitní (scéna v kině), ale slouží spíše jako žertíky bez návaznosti na další vývoj děje. Ve výsledku Don Jon působí, že nedisponuje žádnou další vrstvou a mdlý konec se vskutku „objevným“ zjištěním o lásce je toho důkazem. Levitt ale rozhodně ví, jak natočit sexy erotickou scénu. Nutno dodat, že hercův debut je překvapivě vulgární. I když samozřejmě styk není vidět, je nepopiratelné, že lascivní a smyslná pornovidea jsou vybrána tak pečlivě a sestříhána natolik dynamicky, že na nejednoho diváka v přítmí kina asi přijdou choutky.
Suma sumárum: Don Jon přišel, viděl, udělal se… A utřel. Mírné zklamání, ale na celovečerní debut je to zdařilé a až nečekaně sebejisté, ba dokonce zábavně namachrované podobně jako titulní postava.
