Příslibem těhotná mysteriózní zápletka porodila jenom haranta. Nicole Kidman v psychicky zlomené roli mezi dvěma muži.
Od komedie k thrilleru, příběhy lidské amnézie mají různé podoby, ale v souvislosti se synopsí premiéry Dřív než půjdu spát se člověku na první ránu vybaví zapomnětlivá legrace 50x a stále poprvé. V ní se zužitkoval fenomén opakující se amnézie pro potřeby romantického příběhu s Adamem Sandlerem a Drew Barrymore. Zatímco ona se probouzela do každého dne s čistým štítem, aby se Sandler musel snažit znovu získávat její lásku, film Dřív než půjdu spát nechává svou protagonistku vzbudit do šedého světa manželství, které si ani nepamatuje.
Christine měla nehodu, kvůli níž se u ní rozvinula amnézie. Každý den začíná s představou, že je jí nějakých dvacet let, přitom má za sebou mnohem víc let života a vedle ní leží nějaký muž, který podle fotek vypadá na jejího údajného manžela. Do toho jí ráno volá nějaký psychiatr, aby s ní pokračoval v terapii, jež před nedávnem započali. Tvoří si videodeník a během připomínání minulosti se jí vybavují protichůdné informace. Kam se poděla její nejlepší kamarádka? Nebyla náhodou těhotná? Měla vůbec autonehodu? Snaží se odhalit pravdu za pevnou stěnou lží kolem sebe. Minulost a přítomnost drží tajemství, které Christine musí osvobodit.
Tvůrčí kurzy pro začátečníky
Film vznikl na základě románu S.J. Watsona z roku 2011. Kniha byla jeho debutem, který se zrodil na základě návštěvy spisovatelských kurzů. Není proto překvapením, že příběhové zákruty vypadají učebnicově a mají poněkud rigidní přístup k překvapení. Krom toho trpí následkem své prosté struktury, jež zahrnuje jednu ženu se ztrátou paměti a dva muže, kteří se chovají minimálně nezvykle, tedy jejího manžela Bena a psychiatra Edmunda Nashe.
Čistě z logiky detektivek a thrillerových úskoků je zřejmé, že s falší pracuje alespoň jeden z nich. Dílo se tak zbavuje možnosti širšího spektra variant, z nichž by se dal výsledek vybírat. Zároveň je limitující množství postav v Christinině životě stopou, která dává divákovi najevo, co by mohlo být špatně. Snímek v souvislosti s tím pracuje s ponurou, depresivní náladou, Christine prožívá své dny sama doma, s nikým se nestýká a nikoho nevídá. Výjimkou je doktor Nash. Rozumný člověk mezi diváky začne čuchat podezření. Hned zkraje přitom zcela zkazí potěšení ze zvratů, když podezření stáčí k jejímu manželovi. Přitom doktorovo chování, zájem o pacientku i způsoby shledávání jsou stejně podezřelé.
Ať tak či onak, zúžený prostor zanechává následky. Britský režisér a scenárista Rowan Joffe nedovede planý scénář obohatit o nic víc než několik otravně děsivých atributů, které mohou maximálně posloužit jako brzda před totálním upadnutím do spánku. Technicky to jsou pasáže, v nichž zazní ostrý zvuk, například od projíždějícího auta. Vyvolávají laciný rozměr hororové lekačky. Příběhově se neděje nic, intelektuálně není detektiv v divákovi stimulován, a tak se na to jde touto hrubou cestou. V díle tyto momenty vyčnívají i proto, že jsou z principu užity více než jednou a bezúčelně.
Christine, kterou nikdo neměl rád
Nicole Kidman se vyžívá v další postavě psychicky zdevastovaného člověka, který si prožívá emocionálně příliš zjitřené momenty, zatímco se pohybuje otupěle jak po silném koncentrátu prášků na uklidnění. Traumatizované výrazy se stávají její součástí podobně jako v Králičí noře. Pokračuje přitom v herecké spolupráci s Colinem Firthem, když se setkali v Kolejích osudu.
On i Mark Strong jako psychiatr mají ztíženou úlohu tím, že nemohou nic dávat najevo, tudíž většinu času vše zůstává na Kidman a v jejím stínu jenom odehrávají nutný standard bez jakékoli vášně nebo vkladů do detailu. V postavení této trojice tak panuje nerovnováha, která je zapříčiněna rozvráceným duševním stavem Christine. Přestože by se dala vysledovat subjektivní rovina nepřirozeného vnímání okolí následkem „nemoci“, tento motiv Joffe neakcentuje do míry samostatného tématu. Je pouze složkou výpravy, která zastává roli kulis. Hezky je ale použit mateřský motiv, který se vyvine v hlavní motor Christininy vzpoury.
Paranoia z toho, že svět, který kolem máme, je jenom zástěrkou pravé podstaty věci, zde slouží jako obyčejná thrillerová konstrukce průměrného filmu. Ve zručnějším provedení tvůrce s uměleckými ambicemi by mohl mít neklid hypnotizující a nervózní účinky. Dřív než půjdu spát místo toho vsází na lidský ping-pong s Kidmanovou, která chvíli víc nevěří Strongovi a chvíli Firthovi, aby nám nabídlo rozuzlení, která nemá valný smysl. Vytoužený šok z pravdy nahrazují podivné představy o fungování péče na klinikách i mezilidských vztahů. Dál se ztrácí v úvahách nad tím, proč někdo nešel místo psaní raději dřív spát.