Prorok je vězeňské drama, po kterém neštěkne ani hlídací pes.
S realistickým ztvárněním života kriminálků se roztrhl pytel. Italové na nás loni vrhli svou Gomorru a Francie se činí jako nikdy dřív. Dvoudílní epos Veřejný nepřítel č. 1 terorizoval filmové diváky na přelomu roku a nyní nám režisér nevýrazných filmů jako Tlukot mého srdce se zastavil a Čti mi ze rtů nabízí pohled na cestu do pekel jednoho mladého, arabského zločince. Reputaci snímku pomohla šestinásobná nominace v evropských filmových cenách César. Musím se však ptát, nebude nakonec lepší odhodit masku intelektuála a místo útrpného artového filmu zhlédnout první řadu Prison Breaku?
Šest let natvrdo. Malik je ucho a pobyt ve věznici by se pro něj mohl stát středověkým peklem. I když není moc ambiciózní, „štěstěna“ mu přihraje do cesty korsický gang – smetánku místních obyvatel, která s oblibou vyjednává s bachaři, aby se za mřížemi žilo lépe. Problém skýtá jeho příslušnost – je totiž Arab, a to se méně důležité skupince muslimů nelíbí. Naštěstí nachází místo pod ochranitelskými křídly Césara Lucianiho, který ho vede po stezce zločinu a naneštěstí si tím buduje soupeře.
Děj nenabízí zhola nic překvapivé, ani převratného – je představou o vězeňském životě bez sentimentu Shawshanku. Jediným motivem, který stojí za povšimnutí, ale tvůrci ho opomíjejí jako mimoděčnou součást vyprávění, jsou jednodenní vycházky hlavní postavy, během kterých provádí řadu nezákonných aktivit, ale večerní návrat do vězení je návrat k bezpečí cely. Podobnost se Ctihodným občanem, které zločiny provádí „ze své vlastní cely“, je náhodná a nechci nikoho obviňovat z plagiátorství – točili bychom se v bludném kruhu právních kliček. Podstatné je, že se Malik tímto způsobem dostane ven hned několikrát, ale dopad jeho činů na něho samotného zůstává bez odezvy. Nikdo nic nevyšetřuje, nikdo se na nic neptá. Mají v té Francii pořádný bordel.
Pokud si tedy v tomto páchání zločinů nenajdete zalíbení, stane se pro vás přetažená stopáž 153 (slovy sto padesáti tři) minut zážitkem podobným dvěma letům ve vězení. S tím rozdílem, že můžete kdykoliv odejít, ale věřím v určitou slušnost vůči tvůrcům, ke které patří pravidlo „když už se na něco začnu dívat, tak to dokoukám do konce“. Spousta prázdných míst a nudných pasáží je zkouškou výdrže.
Zatímco začátek je ještě slušnou přehlídkou filmařských dovedností a první krůčky k zisku důvěry korsického gangu zaujmou pro Malikovu neohrabanost a mladickou naivitu (scény nácviku práce s žiletkou jsou syrové a dobře zahrané), jakmile se v soukolí vězeňského systému zaběhne, veškerá „legrace“ a zajímavost končí. Film k ničemu vlastně nesměřuje, nabízí pouze sled zvláštních úkolů, jimiž je Malik pověřen, ale které nemají na formování nějaké myšlenky nebo rozvoj jeho osobnosti, která z toho všeho marasmu nakonec vyjde jako recyklovaný list papíru, pražádný vliv.
Velká skepse se točí i kolem významu titulního „proroka“, který by sliboval zakomponování nerealistického prvku, jenž by ozvláštnil celou strukturu šedivé šedi. Nedočkáme se však ničeho jiného než jedné etudy, respektive několika podivných snových vizí, které nicméně nemají žádnou vypovídací hodnotu a pouze jednou jedinkrát mu napomohou v úspěšném završení (rozuměj přežití) mise. Film se k tomu ale už nikdy nevrací a duchovní souputník, který Malika doprovází v jeho cele jako připomínka první vraždy, není elementem o nic více důležitým, neb je jeho funkce ve filmu nulová.
Závěr
K uzoufání nudná sonda do francouzských věznic je příběhově dost slabá a nepomáhají jí ani nevyrovnané herecké kreace. Falešný prorok.
