Lidé byli vyhubeni, ale duch lidstva přetrvává ve skupině devíti panďuláků obdařených životem. Další svébytný animovaný film přichází do kin.
Celý snímek se nese v dost poutavé mysteriózní atmosféře, která se hned ze začátku odráží ve vypravěčské formě. Hadrový panáček s číslem 9 je nejen klasickým hrdinou se spasitelským osudem, ale je naším souputníkem při objevování světa, do kterého se spolu s ním probouzíme. Pomalá expozice dovoluje vybudovat atmosféru světa, který se zastavil, který se úplně změnil a který, jak se dovídáme, nedbal Čapkova varování. Lidstvo totiž doplatilo na svůj vlastní vynález, který byl tvořen s dobrými úmysly, ale věci se zvrtly v náš neprospěch. Režisér a scénárista Shane Acker rozvíjí do veliké šíře koncept, který načrtl ve svém krátkém animovaném filmu 9, ale v žádném případě se se svým nápadem nesnaží být revoluční, ba je až příjemně starosvětský. Snaží se být neotřelý, ale ne za cenu ztráty diváckého zájmu.
Každopádně nechává diváka dost dlouho bloumat ruinami zničeného světa, pomalu objevovat nové spojence a seznamovat se s nebezpečím, které musí být zastaveno. Jsou to jakési mechanické příšery, pozůstatky války člověka se stroji, které pokračují ve svém úkolu – likvidaci nepřátel. Těmi se stali hadroví panáčci podobní Devítce, které jednoho po druhém potkává. Každý z nich má své číslo, od jedničky do osmičky, a co je hlavní, každý je svým způsobem unikát, jedinečná bytost, svými vlastnostmi tolik připomínající lidské bytosti. Pozitivem pomalého rozjezdu je, že máme možnost nejen přilnout k hlavnímu hrdinovi, ale dost dobře poznat a porozumět i ostatním charakterům, které tu mají své důležité místo.
Cítil jsem z toho hřejivý vztah autora ke svému vlastnímu výtvoru. Dává najevo své hluboké sympatie ke každé postavě a silnou citovou vazbu a jedinečnost každé z bytostí zdůrazňuje ve vypjatých momentech, kdy dochází k úmrtí některých z nich. I když žádný z nich nemá žádné skutečné jméno, pouze pořadové číslo, nejsou kvůli tomu o nic méně oduševnělí. O to trpčí je jejich skon, při němž je vysáta jejich duše. Právě motiv duše je ve filmu dost podstatný – vysvětluje totiž jejich existenci, smysl bytí i důvod střetu se stroji, a v závěru je tak i hlavní pointou, sice poněkud slabší protože předvídatelnou.
Jedinečný je také vizuální styl – nejsilnější zbraň animovaného filmu. Postapokalyptický svět je víceméně zpodobněn v mezích normálu, ale už samotný nápad, v jehož středu stojí banda hadrových panáčků, je geniální. Digitální animace už předvedla vyspělejší kousky, ale její dokonalost není na prvním místě. Autoři si především dokázali vyhrát s vizuální podobou neuvěřitelně děsivých predátorů i každého z devítky – tenhle má knoflíčky, tamten zip, jiný zase jen jedno oko, další nosí masku, někteří jsou z pytloviny a pár je plátěných. Vypiplané kombinace jednoduše vytvářejí dobře rozeznatelné postavičky, což je v týmových filmech vždy neopomenutelným aspektem, díky kterému není problém se orientovat v ději.
Jestli jsem se ale v úvodu rozplýval nad pomalou a tajemnou expozicí, dost mě rozladilo, když autoři nepřestávali být tajemní do samotného konce. Kvůli tomu v polovině filmu není jasné, jaký je vůbec cíl všeho snažení. Spolu s konáním panáčků naopak vzrůstá počet některých otázek a vůbec nám není poskytnuta stopa, které bychom se mohli chytit a která by uspokojila zvědavost do doby, než přijde závěrečné odhalení. Příběh by pak plynul hladčeji a my bychom nemuseli neustále očekávat nějaké vysvětlení, zvlášť když se zdá, že některé z postaviček vědí víc, než chtějí přiznat. Naštěstí také s časem přibývá akčněji laděných pasáží, kterým se díky své dynamice a hororové náladě daří vyvažovat tempo.
Závěr
Hadroví panáčci bojují za spásu lidstva v dospěle vypadajícím, ale naivně vyznívajícím filmu, který je každopádně svůj.
