Jak se díváte na násilí? Jste zástupcem tvrdého jádra starostlivých rodičů, které ve fiktivním násilí vidí viníka rozpustilosti svých dětí, nebo si se smíchem užíváte absurdně přehnané stříkance krve? Ať tak či onak, Funny Games podávají vlastní názor.
Taková šťastná a normální rodinka se vrací domů, do své vily, aby dál žila svůj zbohatlický život. Tedy, dožije-li se příštího rána. Dvojce podvratných živlů se totiž baví tím, že chodí od domu k domu a tam hraje s jejich majiteli zajímavou hru. Řekněme přímo sázku. Že je dost nefér, ví všichni členové rodiny ještě dřív, než jsou donuceni ji přijmout. Trýznění, mučení, zabíjení a vydírání, to jsou zábavné hry.
Takže to bychom měli zápletku. Je vám povědomá či dokonce zažíváte dejá vu? Nestrachujte se a neházejte do sebe všechny prášky od psychiatra, které jste dostali. Pravdou je, že dost podobný, řekněme přímo stejný, film jste už měli možnost vidět. Před jedenácti lety natočil rakouský režisér Michael Haneke mrazivou agitaci upozorňující na hrůznost nesmyslného násilí, jež někteří berou jako hru, jež je zachycena jako absurdně pojatá, ale autenticky ztvárněná. Nyní se film zalíbil určitým producentům v Hollywoodu, kteří vycházeli z pomatené teze, že by americký divák nepřekousl neanglickou verzi (velmi častá choroba, která se projevuje produkcí mizerných filmů, které nedokázaly dostát vytříbenosti a pointě evropského/asijského originálu), a než by nechal svoji výpověď sprasit někým jiným, natočil Michael Haneke svůj film ještě jednou. Ano, ještě jednou, jen nahradil rakouské herce anglickými a typ rodinného vozu novějším a všem to stačilo ke štěstí. Nebo vlastně ne. Ku příkladu mně ne a myslím, že ohlasy dalších tomu také nasvědčují, že nesmyslná existence tohoto filmu je ještě horším proviněním než uzívanost a nudnost dlouhých záběrů.
Záběr za záběrem prakticky kopíruje svoji úspěšnou předlohu a být to strýček Lucas, nechá pracovat své trikové kouzelníky a nemusí celý film natáčet z nova. Popravdě, Američané se na to dvakrát nehrnou. Tržby jsou 370x nižší než filmu Temný rytíř – film tedy v USA vydělal 1.3 milionu dolarů. Úsměvné stejně jako dva hlavní protagonisté filmů oblečeni celí v bílém zdůrazňující ještě větší kontrast k běžně vnímanému barevnému spektru násilí a zla. Bílá jako symbol čistoty a míru je vnímaná ještě zvrhleji, když vykonává mučení a vraždění, než kdyby své činy mladíci prováděli v černé. Také tím zdůrazňují hravý smysl svých činů, jako by trávili večer na golfu. Jen místo míčku používají cizí kolena a čísla jamek střídá stupeň trýzně. Filmu pomáhají i uvěřitelné výkony obětí, tedy Naomi Watts a Tima Rotha, kterým se v obličeji beznaděj a bolest zračí jako v klidném jezeře.
Samotné násilí, na které jako na důležitý problém film upozorňuje, je ve větší míře zachyceno velmi decentně a elegantně. Umělecky mají tyto záběry silný vliv, dokážou emočně v divácích probudit víc než explicitní a tvrdě podávané divadlo. Divákova fantazie je během filmu dost namáhána. Navíc je celou dobu násilí jenom tušeno, divák je napínán, kdy místo usměvavě podaných výhružek dojde na „kdo půjde první z kola ven“. Pokud nejste filmovým násilím dostatečně otupěni, věřte, že vás film pořádně rozruší a minimálně v několika příštích filmech nebudete násilí přijímat tak, jak se očekává – letargicky a jako něco normálního. Funny Games nejsou ani na moment šťastné, divák v žádném případě nedochází zasloužené katarze, protože neférová hra filmového média je podtržena scénou, kde si za pomoci dálkového ovládače upravuje postava agresora událost k obrazu svému. Nebudete s tím moc nic dělat a budete se z toho cítit mizerně.
Závěr
Nejste-li vysazeni proti němčině, sežeňte si originál a hotovo. Tenhle film je sice vynikající, avšak postrádá smysl svého bytí. Stejně jako postrádá svůj smysl zbytečné násilí. Ale možná právě zbytečností chtěl autor poukázat na zbytečnost. A nebo taky ne.
