Syndrom Daenerys se šíří i za hranice seriálu Hra o trůny. Je i klíčovým aspektem nesmyslnosti nové Godzilly.
Godzilla není žádná mladice. Coby nejtypičtější zástupce žánru kaiju pustoší města už přes šedesát let a hledat nové způsoby, jak destrukci představit inovativním, působivým a zároveň emocionálně chytlavým způsobem, není úplně jednoduché. A neplatí, že čím vychytanější a dostupnější speciální triky jsou, tím to bude větší hračka. Přestože mnohé starší filmy série mohou u současného publika vyvolat spíš pozdvižené obočí než úžas, ani nekonečné možnosti počítačové magie nejsou spásou. Produkce nejnovějšího godzillího bijáku naráží na všemožné limity zábavnosti.
Prvně, Godzilla nemá při castingu na hlavní roli šanci. Obzvlášť v amerických pokusech představit japonskou příšeru západnímu publiku je patrné, že zastává úlohu katastrofy, s níž se potýkají lidští hrdinové. Godzilla totiž není člověk, není ani humanoidním plazem, i když po dvou nohách si to šlape hezky (a v závěrečných titulcích píšou, že Godzilla hrála sebe samu). A tak se u ní nedá pracovat s motivacemi nebo emocemi. Obzvláště poslední dva americké godzillí filmy s obřími monstry pracují téměř na úrovni parafráze přírodní katastrofy (v novém filmu je to doslovné u tříhlavého Gidorana, který se dost často halí do tropické bouře). Obří souboje tak vlastně postrádají zápletku a vnitřní příběh.
Pokud scenáristé nedokážou kolem godzillího mýtu vybudovat smysluplný a silný příběh lidských bytostí hemžících se pod nohy titánů jako mravenci, je to problém, protože pak se diváci ocitají v situaci, kdy jenom sledují střety monster gigantických rozměrů, jako by se jednalo o relaci o extrémním počasí. Záběry jsou to pěkné, ale těžko vyvolají emocionální odezvu, pokud zrovna voda nevyplavila váš sklep.
Taková zbytečná rodinka
Godzilla z roku 2014 měla na blockbusterové poměry poutavé lidské hrdiny snažící se přežít neuvěřitelné zjevení prastarých monster, jejichž obrovitost a hrůznost tehdejší režisér Gareth Edwards šikovně násobil jejich halením před našimi zraky.
Absence nosného lidského prvku v pokračování je však kardinální chybou. Když pomineme řadu vedlejších postav včetně Kena Watanebeho a Sally Hawkinsové, kteří si zopakovali své party z minula, tak se pozornost soustředí na rodinu, kterou tvoří Kyle Chandler jako otec Mark, Vera Farmiga jako matka Emma a Millie „Stranger Things“ Bobby Brownová jako jejich dcera Madison.
A na úvod se zdá, že se šikovně míchá s jejich osudy, protože se kvůli probuzení titánů v prvním filmu rodina rozpadla, když zemřel Madisonin bratr. Filmaři ovšem nevěnují příliš pozornosti tomu, aby protagonisty aspoň minimálně vyprofilovali, aby jejich jednání a rozhodování mělo váhu.
Výsledkem je, že dochází k syndromu Daenerys (pozor, narážka na spoiler v poslední řadě Her o trůny), kdy jedna z postav navzdory své zdánlivé kladnosti de facto zešílí a způsobí smrt ohromného množství nevinných lidí. Tento člověk se stane tak nesympatickým, že když se nakonec dočká vykoupení, emocionálně katarze vůbec nefunguje.
Nešťastné trailery
A tak mohou potěšit jenom epické výjevy střetů gigantických monster, se kterými se tentokrát nešetří. Režisér Michael Dougherty, který měl dosud zkušenost spíš s horory jako Krampus (2015) nebo Halloweenská noc (2007) spolu s kameramanem Lawrencem Sherem a všemi, kteří se podíleli na výtvarné stránce, docílili barvitých momentů, nádherných scenérií a energických střetů, které pomyslně cloumají s divákem, i když nesedí v 4DX kině.
Minimálně jedno ALE by tu bylo a to souvisí s marketingovou strategií. Opakuje se totiž chyba, kterou udělalo studio u nového Hellboye (2019), který všechny vypečené momenty propálil v posledním necenzurovaném traileru. Podobně i Král monster se tolik snažil v upoutávce nalákat na epické a vizuálně krásné výjevy, až do filmu nezbyl skoro žádný tak působivý, který by už divák nemohl vidět předem.
Vyvolá to pak dojem, že do kina jdeme už jenom proto, že domácí reproduktory nedokážou zprostředkovat burácivý řev monster tak silně jako kinosál. No ale potom se ocitáme spíš na soutěži v hledání nejlepšího řvouna. Nejlepším kaiju filmem americké provenience tak zůstává del Torův Pacific Rim: Útok na zemi (2013).
Foto: Warner Bros.