Frančíza, která stála na startu moderní komiksové vlny, nuceně končí. A je z formy.
Nové filmové dobrodružství komiksových mutantů se ocitlo ve svízelné situaci. Nese si stigma minulého snímku s podtitulem Apokalypsa (2016), který je zatracován jako takzvaný „zbytečný digibordel“. Zároveň přichází jako čtvrtý film s omlazeným castingem hlavních hrdinů, což úplně nekoresponduje s klasickou blockbusterovou stavbou trilogií (na kterou se ale také už moc nehraje). A hlavně čelí skutečnosti, že jde o poslední snímek této franšízy, a je tak i marketingově ošetřen. Ovšem Dark Phoenix nezapře, že původně nevznikal jako poslední film, což je pro postavy, zápletku a její rozuzlení nevýhodná pozice.
Pokud by producenti X-Menů chtěli mít nějaké završení série, právě Apokalypsa by fungovala mnohem lépe. Více pracovala s globálností hrozby, představovala jisté završení vzniku x-menovského týmu, jak ho známe z první trilogie – a zároveň přinášela silnou emocionální katarzi. Mimochodem dodnes úplně nechápu špatná hodnocení Apokalypsy, obzvlášť při srovnání s letošním Avengers: Endgame. Apokalypsa se sice oproti svým předchůdcům (a hlavně prvním filmům) nořila do komiksové estetiky, ale pokud se na ni díváme právě optikou komiksového žánru, je velkolepou podívanou s promyšlenou strukturou závěrečného střetu, který funkčně zapojí všechny postavy a nestojí jenom na tom, kdo se obětuje a kolik vojáků anonymní hordy nepřátel se podaří zastavit.
Když se staví na postavách
Film sice pracuje s kosmickou entitou schopnou ničit světy, ale posouvá se paradoxně zpět na mnohem komornější úroveň, a to až do té míry, že se závěrečný střet odehrává v jednom vlaku a uprostřed opuštěné elektrárny. Nemůže tak naplnit představy o masivním finále, na jaké teď diváky navykli právě poslední Avengers.
Díky komornosti ale může opět dělat to, co jde této sérii nejlépe, a to vyprávět skrze postavy a jejich vztahy. Simon Kinberg, který přebral režisérský úděl po Bryanu Singerovi a mohl by jako letitý scenárista a producent série vědět, jak na to, ale neumí s postavami až tak soucítit a chápat je. Častěji je cítit, že herci jenom čtou repliky a jejich postavy nehrají.
Přitom je ve vyprávění rozpoznatelných několik zajímavých zápletek. Nejsilnější je střet sebedůvěry a nejistoty, který je personifikován v profesorovi X a Jean Greyové. Zatímco Xavierovi trochu roste ego s tím, jakou si X-Meni vydobyli reputaci a jak se veřejné mínění vůči mutantům obrátilo k lepšímu, Jean se zase potýká se strachem nejen z vlastních sil, ale i z obav, že je nechtěná. Vzniká zajímavá situace, která graduje s tím, jak Xavierova neschopnost uznat chybu způsobuje rozpad jeho mutantského týmu a jak se Jean propadá do hněvu, který s ohledem na její moc může znamenat rychlou zkázu civilizace.
Vesmírný šmejd
Všechno mohlo parádně fungovat na omezeném půdorysu postav, které diváci znají a se kterými fanoušci mají už dávno vytvořený vztah. Jenomže Kinberg se nepoučil z Posledního vzdoru (2006), závěru původní x-menovské trilogie, který také adaptoval příběh o Dark Phoenix a na kterém se Kinberg v rámci série poprvé podílel na scénáři. Zatímco tehdy zápletku rozmělňoval druhý a navíc dominantnější příběh o léku na mutaci, tady je smrtícím direktem pro film, že vytváří „skutečné“ nepřátelé ze skupiny mimozemšťanů, kteří na Zemi přicházejí, aby ovládli onu kosmickou entitu, která se spojila s Jean.
Sice nejsou úplným výmyslem filmařů, opírají se o komiksový původ, ale kvůli své schopnosti měnit podobu jenom přispívají k nepříjemnému pocitu, že X-Meni kopírují březnovou Captain Marvel, těch podobností mají spoustu (kdyby si mutanti bývali udrželi listopadový termín premiéry, potýkala by se s tímhle nařčením naopak marvelovská gerojka).
Podstatné je, že tato cizí rasa má velmi mělkou charakterizaci a motivaci a tedy ničím příběhu neprospívá. Opět stojí za připomenutí, že mutantská alegorie napříč sérii funguje nejlépe ve vztahu k realitě a tedy i lidem. Linie s mimozemskou rasou (z níž se navíc stává bezejmenná armáda k mlácení) zaplácá už tak omezený prostor, který se mohl věnovat pečlivější práci s postavou Jean, ale třeba i ukotvení nové životní etapy Magneta, který buduje mutantský ráj na ostrově, ale zatím vypadá spíš jako hippies komunita. I v jeho případě ho film obklopuje zbytnými postavami, což potvrzuje neefektivní práci se scénářem.
Přitom Michael Fassbender jako Magneto, nebo i James McAvoy jako profesor X podávají nevyhnutelně skvělý herecký výkon, který látku šlechtí. Jako nepříliš šťastné se naopak ukazuje rozhodnutí o obsazení Sophie Turnerové jako Jean Greyové. V Apokalypse to nebylo tak patrné, naopak dokázali tehdy její herecký rejstřík ještě využít. V momentě, kdy se z ní ale stává nespoutané zlo, nemá jiskru jako kdysi Famke Janssenová.
Je budoucnost daná, nebo ji lze změnit?
Je škoda, že tak významná a silná série odchází ve slabé chvíli. I Dark Phoenix má své dobré momenty, platí to třeba hned pro úvodní dynamickou pasáž vesmírné záchrany podpořené rytmickým soundtrackem Hanse Zimmera. Také nepříliš známý kameraman Mauro Fiore, který ale snímal Avatara (2009), dělá vše proto, aby barevnou komiksovou patinu ve vší sytosti dostal na plátno. Ovšem Kinberg ukázal, že není tak schopný a invenční tvůrce, aby sérii posunul dál. Pod jeho rukama vznikl spíš blockbusterový průměr.
Čeká X-Meny lepší budoucnost ve společnosti marvelovských Avengers, kam z hlediska komiksové historie patří a kam teď míří poté, co Disney koupil produkční studio 20th Century Fox? S ohledem na obecnou průměrnost jejich tvorby je lepší být opatrný s očekáváním lepších zítřku. Plánování marvelovskému hlavounovi Kevinu Feigemu jde, ale aby si X-Meni udrželi svou vnitřní a emocionální sílu, to už chce víc než jen vypilovaný produkční management.
Foto: CinemArt