Nejkomornější Potter v dobách sílící pozice temné strany magie zkoumá hormony kouzelníků a rád se nad tím zasměje. Užívá si to, po skončení tohoto školního roku je jasné, že smích zcepení v zoufalství.
Kroky mladého čaroděje Harryho Pottera, známého tím, že v dětství přemohl Pána zla, směřují pomalu k poslednímu ročníku, ale nejprve si bude muset projít hodinami lektvarů, přeměňování, obrany černé magie ročníku šestého spolu se svými přáteli Ronem a Hermionou. Jeho dospělým doprovodem se i tentokrát stává David Yates, který se osvědčil při tvorbě pátého dílu s podtitulem Fénixův řád. Studio mu vlastně věří natolik, že právě teď natáčí se zbytkem osazenstva na nespecifikovaném místě v Británii poslední dvoudíl, který přináší odpovědi na všechny otázky. Jako by producenti tušili, že se z Prince dvojí krve bez problémů stane hit léta. Jen aby jim to nepřekazili robotičtí nadšenci skládajících se autíček. Zatímco však Transformers nabízejí pouze akci, Harry nabízí děj a přijatelný humor.
Nad světem kouzelníků se stahují temná mračna značící zkázonosný příchod smrtijedů, nicméně David Yates přistupuje k dílu ve smyslu motta bratrů Freda a George Weasleových – „Lidé se potřebují zasmát“. Jeho cílem je tak skloubení hutné atmosféry společnosti sužované obavami o svůj život a odlehčené naivity pubertálních kousků studentů Bradavic, které stále zůstávají nejbezpečnějším místem, a o to víc si síly zla přejí tuto baštu dobýt. Oba cíle jsou nakonec úspěšně dosažené. Na změnu společenské situace je upozorněno hned v úvodu, ale průběh celého roku je poznamenán ať už více či méně řáděním zla, které se utrhlo ze řetězu a bezostyšně řádí i před zraky Mudlů. Neštěstím bránícím dokonalému zprostředkování těchto pocitů jest drobná překážka, a to že jsme konfrontováni vždy jen s malou skupinkou, která se netváří neporazitelně. K jejich dobru slouží to, že volí metodu rychlého útoku, zastrašení a ústupu, než má možnost zasáhnout kouzelnická verze policistů – bystrozoři, bojovníci s černou magií, mezi něž by se Harry jednou rád přidal. Jenomže ten místo pozornosti jednotlivým studijním předmětům pokukuje po dívkách, především Ronova sestra Ginny mu leží v hlavě.
Bohužel, někdo na tuhle kombinace zájmů musel doplatit, a tím nemyslím Hermionu ponechanou na ocet, respektive spárům oplzlého nápadníka. V knižní podobě Prince dvojí krve se melou trochu jiné roviny. Podobně jako ve filmu to je romantičtější, rozvíjející vztahy ústřední trojice, které dosud zůstávaly na úrovni letmých náznaků žáků základních škol. Druhou vrstvou však bylo odhalování Voldemortovy identity, pátrání po jeho kořenech, příčinách jeho konání a hlavně hledání odpovědi na otázku magie obestírající nesmrtelnost Pána zla. Tomuto bylo věnováno velmi mnoho pasáží, ale film je redukoval na dvě nejpotřebnější, zcela ignorující Voldemortovy rodinné trampoty. Filmu tak chybí jistý rámec, který osvětloval pomalé přešlapování na místě.
Takhle tu máme dohromady řadu roztříštěných epizod a kompletní absenci záporné ikony, kterou se pokouší suplovat Draco Malfoy (tentokrát naprosto famózní Tom Felton, kterému dali prostor a kvalitní scénář), jeho charakter se však spíš vybarvuje, než ztmavuje a my jsme svědky rozervanosti mladého kouzelníka, který chce jít v otcových stopách, ale kupodivu na to nemá geny. Navíc jeho působení na hradě si ze všech nejvíc vysloužilo pozornost filmového vyprávění skrze obrazy, což se vedle silně konverzačního nádechu zbytku může jevit jako upozadění, ale spíš připomíná skrytou, tepající hrozbu pro obyvatele hradu.
Sledovat patálie oblíbených hrdinů topících se v problémech lásky je kupodivu zajímavé (a zábavné), zvláště proto, že Yates prokázal neobyčejný talent načasování a schopnost zprostředkovat trapnost situace bez toho, aby film jako takový působil trapně. Humorných příležitostí je dost a film je využívá v plné míře. Velkou zásluhu na tom nesou herečtí představitelé, kteří se svými postavami od Vězně z Azkabanu stále více srůstávají. Ačkoliv jsem se nemohl ubránit úsměvu, když si Brumbál už podruhé rýpnul do Harryho ohledně holek, všemožné pohledy, narážky a souznění mezi Danielem Radcliffem, Rupertem Grintem, Emmou Watson, Bonnie Wright (Ginny) a Jessie Cave (Levandule Brownová) ve všemožných kombinacích už vzbuzují ty správné emoce. Na podchycení všech vztahových peripetií je vynaloženo dost času a úsilí, nijak se nespěchá k dohotovení životních dvojic, přesto působí tyto motivy, které tvoří jádro Prince dvojí krve, bezcenně, když v závěru nedocházíme satisfakce. Srdeční záležitosti jsou odloženy na příště, aby prostor dostalo nezbytné vyvrcholení.
To není bombastické, ani oslnivé, snaží se pouze doplést všechny hlavní i pidi příběhy a zmínky, co se v průběhu děje nashromáždily. Musím proto konstatovat, že poslední Potter je zcela akce prostý, ačkoliv své slovo řekne i famfrpál. Řada scén nabízejících akční přísun adrenalinu byla vyškrtnuta nebo pozměněna a Yates se soustředí na stvoření vážně braného, až dramaticky působícího Pottera s důrazem na seriózní nebo humornou konverzaci. Nejde mu o přehlídku atrakcí, ale o význam slov, zdůraznění citových pout a dokreslení charakterů figurek z širého světa stvořeného myslí J. K. Rowlingové. Té doufám nebude vadit, že spousta scén byla zjednodušena pro lehčí plynulost v jazyce filmovém. Spousta věcí totiž doznala určité proměny, ale takové, že střídmí fanoušci knih budou až později listovat, jestli to či ono bylo tak, nebo jinak, a nebudou tvůrce proklínat už při odcházení ze sálu. Podstatné je, že režisér dosahuje smysluplného konverzačního řádu.
Po celou dobu jsem se nemohl ubránit pocitu razantně vyšisovanému obrazu, který si hraje s filtry a řadě seriózních, civilně pojatých scén tak dodává magičtější ráz a filmu jako takovému výjimečný vizuál. Možná za to může oněch dlouhých osm měsíců, kdy si tvůrci mohli s filmem ještě vyhrát. Kamera se pak skoro vůbec neopájí krásnou architekturou a složitou konstrukcí bradavického hradu, ale je mnohem blíž postavám, sleduje unavenou tvář Albuse Brumbála, široké úšklebky Rona Weasleyho, nečitelnost Severuse Snapea a opileckou rozjívenost Harryho Pottera, když vypije zázračný lektvar štěstí. Novým přírůstek v profesorském kabinetu je Horacio Křiklan. Obsazen byl Joe Broadbent, výjimečný britský herec, který Křiklanovi propůjčil jedinečné mimikry člověka zmítaného skrytou vzpomínkou na dobu, kdy učil Toma Raddlea, a touhou obstarat si spokojené živobytí spolu s kontakty na známé osobnosti. V hudební složce se pak podařilo několik nových čísel Nicholasu Hooperovi, ale mnohdy přehnaně recykluje motivy skvěle fungující ve své první práci na Harry Potterovi, tedy Fénixově řádu.
Závěr První filmový Harry Potter, při jehož sledování už máme možnost vědět, jak to dopadne, a tak je zábavné sledovat jemné nuance v chování dvojitých agentů a momentky, kdy se Yates a navrátivší scénárista Steven Kloves pokouší naznačit rozsáhlý plán Albuse Brumbála. Zatímco po návrat Voldemorta jsme se stali svědky parafráze na vzrůstající totalitární režim, nyní jsme svědky rozpadu řádu společnosti sužovaného teroristicky působícími jednotkami Smrtijedů. A jak to vypadá, když se takoví teroristé dostanou nepozorovaně k moci, o tom si povíme v sedmém ročníku.
