Špička nezávislé tvorby Jim Jarmusch přichází se svou novou meditací nad stavem lidské existence…nebo něčím podobným.
Návod k uchopení Jarmuschova díla by se měl rozdávat ke každému promítání, ale sám Jarmusch nabízí v rámci svého díla spoustu vodítek, ze kterých si můžete identifikovat, co chtěl říci. Klíč k jejich pospojování je ale tím, co musí obstarat vaše schopnost orientace ve filmu a uvažování. Přesto se nedokážu zbavit pocitu, že v posledních filmech (Kafé a cigára, Zlomené květiny) se Jarmusch zbavuje svobodného ducha nezávislého ducha a projevuje se u něj vyčerpanost a tlak okolí, který od něj očekává další markrabózní film. Uzavřel se do vlastního intoušského kruhu a točí se tam jako bloud. Z vlastního pozorování soudím, že mu jsou blízké netypické postavy, jejichž schopnost existovat v realitě je vysoce nepravděpodobná. Nic to ovšem neubírá na jejich psychologii, protože o co mu jde skoro vždy, je drobnokresebná studie životního stylu, kterým se Jarmusch vymezuje vůči konformitě mainstreamového stáda jak svým působením jako režiséra, tak postavami ve svých filmech. Krom toho to čím dál víc upřednostňuje před skutečně dobrou myšlenkou.
Ústřední postavou je tentokrát útlý, vysoký černoch s úsečnou dikcí, který je povrchním ztělesněním nekonečné hranice sebeovládání. Jeho život se sestává z řady rituálů, přísných pravidel a dokonale soustředěného vnímání. Co se může jevit jako znaky dokonalé kontroly nad tělem a chováním, se ukazuje pouze jako limitující okraje. Jakmile je jeho svět narušen, ztrácí se soustředění a animální zuřivost získává navrch, dokud není vše zase tak, jak si nalajnoval. Stane se to málokdy, ale stačí, aby číšník nepochopil, že nechce dvojité espreso, nýbrž dvě espresa a hranice ovládání se stává velmi křehkou.
Je však velmi smutné, že po celou dobu připomíná postavu ze staršího a mnohem lepšího filmu Jima Jarmusche. Mám na mysli Ghost Doga, válečníka zašlé éry, samuraje moderního světa. Mají společnou jednak barvu pleti a uzavřenost od okolního světa, libují si ve vlastních způsobech cvičení, ve svém povolání jsou precizní a unikátní. Oba jsou nájemní vrazi. Ghost Dog ale operoval s mnohem zajímavější strukturou střetu minulého a dnešního světa, obdivu ke kodexu japonských bojovníků a pokusu zasazení samurajského mýtu do ghetta amerického města. Ghost Dog se svými holuby byl zajímavějším a hlubším charakterem než mlčenlivý zabiják se svými espresy z Hranice ovládání. Ten je jen nedonošeným dvojčetem.
Úvodní titulky Hranice ovládání působí dojmem vědeckofantastického rázu, z čehož jsem nabyl dojmu, že se režisér pokouší okamžitě upozorňovat na neukotvenost v realitě. Postavy, se kterými se my a ústřední postava setkáváme, nejsou normální ve smyslu, jak jej běžně chápeme. Jsou to lidé, kteří v prvé řadě používají nesmyslné šifry a mluví v úslovích, životních pořekadlech, metaforách, metonymiích a symbolech, čímž si vytvářejí vlastní, specifickou sociální skupinku bláznivých podivínů. Některé herečky pak zapadají spíš do představy Petera Jacksona o elfí rase.
Hranice ovládání nemá děj. Nemít spojovací linku se závěrečným aktem, dala by se označit za povídkový film o setkávání lidí. Osamělý zabiják totiž na začátku dostává úkol, na jehož konci je vražda prominentní osoby, ale cesta k tomu se zdá tak zbytečně a podivně složitá, spočívající na několikanásobné výměně krabiček od sirek s tajnými zprávami. Dialogy a kamerovým snímáním se proto snaží vyvolávat pocity, předkládáním rozmanitých životních postojů (v nichž se samozřejmě sem tam skrývá šifra pro další úsek cesty) se pokouší podnítit diváka k diskusi o subjektivitě. Ne nadarmo několikrát za svůj pobyt ve Španělsku navštěvuje zabiják místní národní galerii, v níž se soustředěným pohledem bez jediného slova přijímá výtvarná díla, jejichž pochopení souvisí s vlastním náhledem na věc.
Závěr Samozřejmě, pochopení Jarmuschova díla je vždy na dlouhou dobu a já si jsem vědom, že po jediném zhlédnutí mi mohlo uniknout víc věcí, než bych si přiznal, protože stojí na opakování frází mající svůj úděl ve filmu. Pokud byste se však oprostili od možnosti myšlenkového základu díla, odsoudíte Hranici ovládání jako absolutní žvást.
