V popředí zasněžené krajiny stojí Karel Roden, vyčkává na průjezd vlaku a do mysli se mu vkrádají nesnesitelné vzpomínky z války.
Ostře řezanou tvář Karla Rodena, za níž se skrývá velká kupa hereckých schopností, nejsme v českém filmu příliš zvyklí vídat. Když už, tak v roli milovníka, zatímco úctyhodnější role sklízí v zámoří a nebál bych se ho nařknout i z útěků na divadelní prkna. Osobně jsem proto rád, že si na něj někdo vzpomněl a obsadil ho do hlavní role Hlídače č. 47, protože on sám může být na svou práci hrdý a diváci se mohou pokochat silným výkonem.
Skrze město, máčející se v přívalech deště, projíždí dostavník s novým obyvatelem Josefem Doušou a jeho pohlednou, mladou ženou Aničkou. Déšť v nejbližší době střídá sníh a oba dva si zvykají na život na vechtru a seznamují se s místními usedlíky. Nejvíc pozornosti budí mladý hrobař, který pokukuje po Doušově ženě, a místní ministrant, jehož úmysly a touhy nejsou zcela v souladu s jeho přesvědčením. Situace se mění v momentě, kdy kvůli rozčilení nad otravným hrobařem ve spojitosti s traumaty z první světové války ztrácí hlídač sluch, a když jej opět nabude, rozhodne se to utajit, aby zjistil, co si lidé povídají.
Z celkového pohledu je Hlídač č. 47 jakožto adaptace románu z První republiky jasnou výpovědí o stavu lidské bytosti po návratu z války. Osobně bych to určitě neřadil mezi jiná díla Josefa Kopty spadající pod legionářskou literaturu, více se to blíží smyslu ztracené generace. Hlavní hrdina příběhu je totiž válkou silně poznamenán, vrací se mu v četných momentech, kdy mu nějaký zvuk připomene střelbu z pušek, výbuchy, strach, špínu a smrt. Režisér Filip Renč tyto chvíle komponuje velmi zdařile, velkou měrou stojí na kontrastu klidu původní scény a akčnosti scén z minulosti a jedinou potíž činí hudební doprovod Jiřího Škorpíka, jehož kompozice pro tyto scény působí moc vtíravě a hlučně (ve smyslu rušivého dojmu) a hlavně kazí samotný přechod z přítomnosti do živých vzpomínek. Jinak je hudební složka filmu jednou z problematických prvků. Kromě této skladby se celým filmem opakují už pouze dva podobné melancholické motivy hraničící s kýčem tím, jak strašně moc se snaží vzbudit smutek a soucit s duševně zničenou postavou hlídače Doušy. Ani tak nevadí snaha navodit posmutnělou atmosféru jako to, že jsou osiřelé a opakují se bez výraznějších úprav.
Nejzajímavější motiv filmu (což, předpokládám, byl záměr jak autora knihy, tak režiséra filmu) je určitě hluchota, která dává jinak obyčejnému filmu o traumatu z války pozoruhodnou myšlenku, jež lze aplikovat na jakoukoliv dobu, neboť vypovídá o lidském charakteru. Josef Douša byl hluchým ke světu, když mu uši sloužily. Musel se stát hluchým, aby dokázal slyšet. Dozvídá se, jací lidé skutečně jsou, co o něm říkají, co si o něm myslí. A nejsou to zrovna pěkné věci, lidé většinou nemají dost odvahy být otevření do očí, ale za zády pomlouvají rádi. Ještě pár dnů po zhlédnutí filmu mě přepadá nutkání tento princip vyzkoušet.
Díky zvolenému prostředí zasněžené krajiny horské vesničky a liduprázdných míst strážné budovy i tematickým zaměřením a hudební náladou nabývá film osobité podoby, který lze charakterizovat minimalismem líbezným pro citlivé duše (ale zaměnitelným s televizní nenákladností, kterou nelze vyloučit, když film produkovala pouze a jen Česká televize). Negativem jsou ve výsledku vedlejší herecké party, do nichž byly obsazeny méně známé tváře, které se s účastí na filmu popraly jak dobře (Lucie Siposová), tak průměrně (Vladimír Dlouhý) i špatně (Václav Jiráček). Jak míním od začátku, v tomhle ohledu Hlídače povyšuje skvěle „nalomený a pochroumaný“ Karel Roden a Filip Renč, který se nebojí uvolnit jeho herectví ze řetězu, nicméně ostatním postům už při tvorbě tolik pozornosti nevěnoval.
Závěr
Hlídač není bezchybným filmem, nicméně se tvůrci odvážili k jinému žánru a tématu a Karel Roden má pro sebe zase jednou celé plátno.
