Hany – spolehlivý český cynismus

0
7.5.2014 at 17:41  •  Posted in Recenze by  •  0 Comments

Život jim protéká mezi prsty, oni si z toho vůbec nic nedělají. Ztracená generace pohledem nejmladších českých filmařů.

 

  Trvalo to, ale nakonec jsme se dočkali – dlouhých pětadvacet let po revoluci někoho napadlo propagovat český film skrz výlučnost. Reklamní kampaň na celovečerní debut Michala Samira neváhala vyzdvihnout odvážný koncept „filmu na jeden kontinuální záběr“. Podobného zacházení se dočkal i Matěj Chlupáček, producent Hany, když byl před rokem uveden jeho autorský počin Bez doteku jako „film nejmladšího českého režiséra“. Co na tom, že filmy slibům pochopitelně nedostály; Hany je složena ze záběrů čtyř a Bez doteku se natáčelo v Samirově spolurežii. Místo v české kinematografii jim náleží jako propagačním experimentům, které se zříkají osvědčených norem a pokouší se zaujmout novým přístupem. Ať už je jejich kvalita jakákoliv, v tomto ohledu jim rozhodně fandím.

  hany_2

Anarchie v ČR

  Při svých studiích v Londýně se režisér Michal Samir stal očitým svědkem zažehnutí tamních pouličních nepokojů. Dle něj tyto události zapadají do širšího kontextu, v jehož centru se nachází celá generace, která si svou stálou znuděnost kompenzuje v anarchistických výpadech. Hany je na této tezi založená, představuje nám pokolení bez ideálů, bezcílně bloudící od ničeho k ničemu, přitahované zhýralostmi, jaké si jejich předchůdci dopřát nemohli. Snímek ale není podobiznou soudobé mládeže, režisér je poněkud opatrnější. Hany se jeho slovy odehrává v alternativní realitě, zůstává ale odrazem společenského neklidu, který generaci právě stíhá.

   Tady je háček, pokud si režisér bere za metu vyprávět o skutečných věcech v záměrně stylizované podobě, riskuje, že jeho vlastní autorská licence zastíní původní záměr a vzdálí se oné k naší době vázané generační výpovědi. Kousnu do toho kyselého jablka, přesně tohle Hany postihlo a navíc způsobem, který nemůžu ani náhodou označit za šťastný.

  Rétoricky Samir zvolil cestu nejjednodušší: přepjatost. Problematiku se nám snaží přiblížit přes její vulgární exces. Nemluvím o slovníku postav, který se v tradici českého filmu neštítí sprostých slov, ale o celkové výstavbě filmu. Vše se vyskytuje ve své extrémní podobě, herecké výkony a dialogy jsou stylizované, scény vypjaté, emoce vždy silné. Jednotlivé prvky jsou zintenzivněny a stávají se tak přímější, významově srozumitelné a snadněji se komponují do příběhu.

   Jenže mít všechny postavy permanentně opilé, pod vlivem drog nebo uvězněné v nějaké své předstírané roli, zavání leností. Bolestivé je, že Hany vypráví o všeobecném úpadku, film svou krajní pózou ale smazává hranici mezi dekadencí a obrazem dekadence. Příliš hýřivě se rozplývá nad tím, jak je rozklad nerozlučitelně svázán s generací a sám se stává jeho dobrovolným výtvorem. Kde tato záliba končí a kde začíná skutečné naléhavé sdělení, se těžko rozlišuje.

  hany_3

Ani smrt nebere

  Režisér se v ovzduší snaží zachytit něco neurčitého, jako by byla zkaženost součástí postav, nezávisle na jejich věku, zájmech nebo prostředí, z něhož pochází. Zde se ale zase projevuje jako demagog, který problém vůbec nepotřebuje identifikovat. Nezajímá se o důvody, jaké ke krizi vedly, ani nehledá cestu ven. Příznačných společenských problémů jako je extremismus, rasismus nebo dealerství drog se jen dotkne, v ději nemají žádnou roli. Únik je nemožný, film se zatvrzele drží vize nenapravitelného světa, kde se mračno skepse snáší nad přátelstvím, láskou, rodinnými pouty, uměním… Výsledkem je atmosféra ryzího nihilismu, skrytého za maskou generační výpovědi.

   Přitom přihlédneme-li k formální stránce, je Hany opravdu slibným debutem, třebaže nikterak revolučním. Je tvořena pouhými čtyřmi záběry, klasickou střihovou skladbu ale uspokojivě nahrazuje kameramanská virtuozita Martina Žiarana. Komplikovaně realizovaným scénám i navzdory velmi malému rozpočtu nechybí profesionální nasvícení a zručně zvládnutá je i zvuková perspektiva.

 hany_4

  Tři skrytě propojené záběry (které doplňuje epilog) dobře souzní s tradiční tříaktovou strukturou scénáře, na níž je v jedné scéně explicitně upozorněno. Tím, že se nemůžeme snadno odpoutat od postav a přenést byť jen o pár metrů dál, bez toho aby tam kamera doplula, se daří vzbudit zdání nevyhnutelného zamrzlého času. Mrzí mě jen, že musíme být svědky kakofonie pesimismu místo opravdu zajímavých úvah. Takhle to vypadá, že si Samir z Londýna přivezl jen ráznější podobu našeho zastydlého českého cynismu, na jaký je devadesát minut skutečně moc.

(5/10)

Přečteno: 771x

Marek Koutesh

Neustále snažící se rozšiřovat své obzory filmy a čtením o filmu. Často zlákán klasickým i Novým Hollywoodem. Poslední dobou s velkým zájmem o americkou undergroundovou kinematografii, filmové deníky, spirituální film a slow cinema. Student filmové vědy na FFUK. Na Moviescreen přispívá od roku 2013.
Marek Koutesh

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Starší příspěvky:
Divergence – kariérní testy pro teenagery budoucnosti

Trend adaptace populární mládežnické beletrie má dalšího adepta na pozici magnet diváckých peněženek.   Hollywoodští producenti museli svoje kanceláře přesunout mezi...

Zavřít