Stručná zpráva o tom, že vysekávat se z autorské bezradnosti zpracováním literární klasiky je slušně řečeno nešťastné.
Charles Dickens je jedním z nejvýznamnějších autorů viktoriánské doby. Plodný spisovatel, obratný kritik společenských poměrů, představitel realismu. S autobiografickou tendencí se často věnoval osudům dětí z nuzných poměrů. Na vrcholu své kariéry byl uznávaný nejen na britských ostrovech a v nejlepších letech napsal také román Nadějné vyhlídky (Great Expectations).
Příběh Pipa, chudobného chlapce, který pomohl trestanci na útěku, a později mladého muže, jenž získá za podpory neznámého cizince příležitost prosadit se v Londýnské smetánce, měl okamžitý ohlas a dodnes je z Dickensova díla často připomínán.
Těžký úděl současného autora
Mike Newell je předním britským režisérem druhé poloviny dvacátého století. Plodný televizní tvůrce let šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých, žánrový chameleon nebo taky rutinér, v jehož filmografii lze po přesunu k natáčení pro plátna kin těžko vysledovat zvláštní směr či vymezující styl.
V devadesátých letech zabodoval mimo jiné s komedií Čtyři svatby a jeden pohřeb nebo kriminálkou Krycí jméno Donnie Brasco. Do nového tisíciletí zatím přispěl vlažně přijatým dramatem Úsměv Mony Lisy, kritiky rozcupovanou adaptací novodobého románu Láska za časů cholery, ale také blockbustery s Harrym Potterem a s Princem z Persie.
Nešťastná látka
Zatímco Harry Potter měl úspěch bez ohledu na (kulhající) kvality snímku zaručen a volba zkušeného režiséra dávala smysl alespoň z hlediska jeho britského původu, v případě perského prince už to skončilo rozbitým nosem – s finančním neúspěchem a oprávněnou kritikou nekoncepčního znásilnění slavné videoherní předlohy. Léčit se tedy sedmdesátiletý Newell rozhodl na modle britské literatury a kůra zřejmě příliš úspěšná nebude.
Možná to vypadalo zpočátku jako sázka na jistotu, spíše je ale nerozum vstupovat postopadesáté do stejné řeky. Nadějné vyhlídky jsou převáděny na plátna (a později obrazovky) už sto let a počet těchto audiovizuálních pokusů byste rozhodně na prstech obou rukou nespočítali. Nejznámější z nich je určitě oscarový snímek Davida Leana z roku 1946, zaujal také Alfonso Cuarón s patnáct let starou moderní variací. Mike Newell naopak nezaujal vůbec, teprve až v poslední řadě proto, že se o žádnou invenci nepokusil.
Špinavý vizuál a prkennost není realismus
Hned v dramaticky zvládnutém úvodu praští do očí nepříjemný vizuál. I kdyby měl stokrát navozovat atmosféru ostrovanského pošmourna a neutěšeného života venkovanů, vyvolává spíše dojem neošetřeného až televizního produktu, který jde na velká plátna jen díky velkým jménům. Posledním Nadějným vyhlídkám tedy promítání v kinech nesluší a neobhájí si ho ani z dalších pozic.
První dějství Pipova raného mládí má velmi plynulý průběh a s přiměřenou dávkou tolerance vůči dětským představitelům celkem dokáže vtáhnout do děje a do prostředí, v němž Pip vyrůstá, poznává krásu nedostižné dívky Estelly, vzdálenou sofistikovanost vyšší společnosti a syrovou řeholi kovářského učně. Potom ale Pip vyroste do Jeremyho Irvinea a tolerance k herecké stránce musí jít stranou.
Nadšení z velké příležitosti a odhalování kladů a záporů života na vysoké noze jsou tématy vděčnými. Zpracování tohoto aktu je pořád příjemné, ačkoliv jeho epizodická struktura příliš nepomáhá pocitu sžití s Pipovými myšlenkovými pochody. Když však následně dojde na dramatický vrchol či milostná pnutí, Jeremy Irvine neprojeví ani špetku charismatu, natož aby přidal uvěřitelné emoce.
Nuda a unylost v příliš krátké stopáži
Především mu ale nepodá pomocnou ruku dramaturgie snímku. Aby si adaptace udržela jistou míru propracovanosti, potřebovala by tříhodinovou stopáž nebo citelnější zásahy do scénáře. Zatímco v úvodu působí vše (když už neinvenčním) alespoň připraveným, promyšleným a dotáhnutým dojmem, střední pasáž se zadýchává a tříští a závěr už pouze odškrtává další a další položky v ději, aniž by připravoval půdu pro veskrze dramatické momenty a dokázal z nich cokoliv vytěžit. Uhoření jedné z hlavních postav by mělo diváka přece jen alespoň trochu zasáhnout.
Co tedy po Nadějných vyhlídkách zůstane? V opozici k hlavnímu představiteli naštěstí stojí neprůstřelná herecká sestava například s Robbiem Coltranem nebo Helenou Bonham Carter. Do jednoho mají sice ostatní herci snazší úlohu než Pip Jeremy Irvine, například Holliday Grainger je však už ve svých čtyřiadvaceti letech velmi zkušenou představitelkou literárních postav a své poznatky z Jany Eyrové či z Miláčka naplno zúročuje.
Ralph Fiennes pak po pitvoření v rolích Voldemorta či Háda v Hněvu Titánu opět získává kredit vynikajícího umělce. Scény jeho Abela Magwitche jsou svým vnitřním nábojem a pnutím mnohem výš než vše a ostatní a jeho výkon je jednoznačně největší devizou celé adaptace.
To nutně znamená, že se tentokrát převedení Dickensova románu na plátno nepovedlo. Bohužel poměrně hodně. Milovníci kostýmních dramat si snad aspoň trochu přijdou na své. Nikoho jiného nemají Nadějné vyhlídky šanci oslovit.
- Ambition – vizuální hostina od režiséra Zaklínače - 22.11.2015
- REDAKČNÍ STŘIŽNA: Katniss, Depp, Jolie, Clapton i české 3D - 21.11.2015
- Legendy zločinu – Tom Hardy s Tomem Hardym se překonávají - 15.10.2015
