Nejpravděpodobnější držitelé příštích Oscarů za nejlepší mužské herecké výkony bojují s AIDS.
Polovina osmdesátých let a Ron Woodroof si život užívá, co mu to jen město Dallas dovolí. Živí se hlavně jako elektrikář, ale zabývá se třeba i sázkami na rodeu. Po nehodě v zaměstnání se dostane do nemocnice. Zranění sice nejsou vážná, ale testy odhalily, že je HIV pozitivní a nemoc pokročila tak, že mu zbývá asi třicet dnů život. Jenomže AIDS je pro něj nemocí „buzerantů“ a kategoricky to odmítá. Jenomže fakt je fakt, a tak se snaží zachránit kůži, a tak vyzkoušet dostupné medicínské prostředky a neváhá se pustit i do riskantního podniku pašování léků, které mohou pomoci jemu i dalším nemocným v Americe, i když nejsou oficiálně schváleny.
Hubnutím k lepšímu herectví
Realistické americké drama, jako je Klub poslední naděje, může být buď postaveno na osobitém přístupu režiséra, nebo silných výkonech herců. V tomto případě padla volba na herce, kteří se do svých partů pustili s vidinou životní role. Především jde o Matthewa McConaugheyeho, který nedávno seznal, že kráčí po nesprávné cestě, a poslední roky se pokouší o nablýskanou prestiž. Na HBO to aktuálně zkouší v extra podivínské roli Temného případu, pozornost na sebe dokázal strhnout i v krátkém času, který mu vyhradil Vlk z Wall Street.
Jeho angažmá není jen duševní, ale i fyzické, takže působí dojmem, že si najal výživového poradce Christiana Balea, aby vyzkoušel jeho recept na úspěch. Dokud ten extrémně nezhubnul pro roli v Mechanikovi, stál na okraji zájmu. Následně se z jeho váhových etud stala přirozená součást kariéry. Když si herec zvolí tuto cestu autentické fyzické proměny, vystavuje se riziku (nejen zdravotnímu), že sice automaticky zvyšuje pozornost, ale nakonec to může být jediné, čím se do role vloží.
V Klubu poslední naděje tato teze naštěstí neplatí. Kromě hubenosti, která není děsivá, totiž pracuje se složitým charakterem, který je docela děsivý. Svatouškovství je mu cizí, a pokud se na začátku prezentuje jako kriminální živel, náprava je skoro neznatelná, neboť za prodejem naděje se nemusí skrývat jen potřeba pomoci druhým, ale také se slušně uživit.
Opovržení bez patosu
Zásadní pro film je, že když onemocní, neocitá se v situaci, kdyby si mohl dovolit naši lítost. Spousta případů filmů s vážně nemocnými lidmi se neubrání sentimentu a dojímání, u chlapa s vyřídilkou vášnivého konzumenta drog, klienta s věrnostním programem u šlapek a sázkařského vykuka, který při neúspěchu odchází nejbližším východem, u něj taková krize oscarového dojáku nehrozí. Což je rozhodně přínosné a filmaře to nutí takový příběh uchopit způsobem, abychom si jenom dvě hodiny neříkali, že si to stejně zasloužil.
Za režii je odpovědný Jean-Marc Vallée, který se navzdory kanadskému původu dokázal bez problému vypořádat se specifickou náturou amerického venkovského buranova. V dobrém slova smyslu se neliší od jiných ryze „nativních“ autorů. V příběhu podloženém skutečnými událostmi, který v sobě kombinuje historický zlom v přístupu k AIDS, kontext střetu zdravotnictví a farmacii a jednu osobní výpověď, se nejvíc zaměřil na poslední jmenované a ve spolupráci s McConaugheyem, který je hybatel zrodu sympatií vůči nezodpovědnému všivákovi, dosáhli působivého výsledku, v němž se pomyslný trest pozitivně projevuje nejen na jedné osobě, ale i jejím okolí.
V závěsu za McConaugheyem je Jared Leto, který si dal pauzu od muzicírování, aby kinematografii nabídl další procítěný projev, jako když z něj Darren Aronofsky udělal feťáka v Requiem za sen. I na něm je patrná pohublost, ale kvůli excesivnímu líčení a kostýmům tato vlastnost nevynikne a okázale na odiv ji dává jediná scéna, a to když navštíví otce s prosbou, což by teoreticky mělo mít i dějotvorný význam, ale nakonec je jenom jednoduchou výstavní skříní. Zásadní přitom je jeho pojetí transsexuála, které je vzdálené parodické křečovitosti, nýbrž v sobě nese jemnou ženskou vrstvu, v podobě manýr, mezilidských kontaktů i humoru. Ostatně z herců je zajímavá i Jennifer Garner, ale to proto, že hraje normálně.
Udržet se v sedle a přežít
Když se překleneme přes hereckou stránku, zbývá podtrhnout motiv rámování, který je usouvztažněn s typičností místa konání událostí. Ron Woodroof je totiž příležitostný jezdec rodea a také bookmaker. Kovbojský klobouk raději nesundává a věčně si udržuje tuto image, i když ji postupně nabourává nová společnost, kterou kolem sebe shromažďuje. K rodeu samotnému se přitom nachomýtneme jenom na začátku a na konci, kdy druhou sekvenci můžeme brát jako výsostně metafyzickou, mytické zpodobnění. Člověk bojující s nemocí nevyléčitelnou a tedy silnější než on sám, je jako jezdec rodea. Záleží jen na něm, jak dlouho se udrží v sedle, a Ron vydrží déle než predikovaných třicet dnů, stejně tak se býka drží zuby nehty. Zosobní v ten moment kladnou stránku lidské povahy, a to výdrž, která nám nedovolí se vzdát bez boje.
Naneštěstí koncept snímku, který je ve svém počátku velmi hutný, se záhy zbaví struktury třiceti dnů předpokládaného života, které zkraje uvozuje i titulky jednotlivých dnů. Jak se časová pospolitost rozmělňuje, značně bledne a slábne vše mimo činnost „klubu poslední naděje“. Epizody událostí se střídají a jenom naznačují, že policejní orgány je utlačují a že oni se nějakou kličkou následně vzchopí. Finanční stav klubu ohledně zajištění jeho holého přežití, je řešen pofidérně, způsob policejní práce pak sledujeme jak z druhého ruky, že jeden pán povídal, ale nevidíme legislativní koncepci. Nejhůř se to odráží na veřejném boji, který se promítá i do právních sporů a snahy narušit neprostupnou farmaceutickou lobby. Ta se úplně rozmělňuje a ztrácí jakýkoli význam ohledně přínosu faktů a insiderských informací.
Kdyby nebyl film odkázán jenom na komplikované herecké projevy, ale osobnímu vyprávění dodali tvůrci komplexnější zdravotnickou výpověď, když už s ní koketují, mohl mít výsledek výrazně silnější imunitu vůči mé kritice.
