Hladové hry skončily, hlad po řádném zakončení přetrval.
Hunger Games byly, jsou a budou hitem, ať si kterýkoliv filmový recenzent napíše, co chce. V prvé řadě se sluší opět připomenout, že Hunger Games patří mezi teen filmy k tomu lepšímu, co se ve filmové produkci urodilo. Už od prvního filmu nicméně trpěly neduhem, že předlouhou stopáž jsme na mnoha místech odzívali. A dramatická finální tečka režiséra Francise Lawrence v tomto ohledu navzdory akčnímu dění není výjimkou.
Všichni jsme rozbití
Nestává se často, a to ani ve filmech pro dospělejší publikum, že by se ve snímku s takovým kvantem akce, někdo zajímal o hrdinovu psychiku. Obvykle se to řeší jednou srdceryvnou scénou a jede se dál. Katniss (Jennifer Lawrence) nacházíme na začátku filmu v těžké depresi. Zpátky do boje ji tvůrci vrátí šikovně. Dívka zoufalá z toho, že násilí stále nekončí, se vrhne zpět do válečné zóny s ochotou obětovat sama sebe.
Příjemné je sledovat, jak nikomu v Hunger Games nevycházejí jeho plány. Prezidentka Alma Coin (Julianne Moore) by Katniss ráda schovala v bezpečí a pouze s ní natáčela reklamní slogany. Když už se vrhne do první linie, nikdo ji nenechá vydat se na sebevražednou misi a vykonat pomstu zabitím prezidenta Snowa (Donald Sutherland). A závěr samotný je pro nečtenáře jedním velkým překvapením.
Nevěříme jim to
Hra je rozehraná a nečekaně se mění. Jennifer Lawrence je možná ještě lepší než v minulém díle. V některých místech by se napětí dalo krájet a nechybí dokonce vyloženě hororová scéna. Kde by tedy mohl být problém? A jsme zase zpátky u stopáže. Minulý díl v nás vyvolal očekávání něčeho velkého. První část po krůčcích našlapovala a připravila půdu pro velkolepé finále. Jenže ona to žádná bomba není.
Nikdo netvrdí, že bychom měli rezignovat na vývoj postav a zaplácnout celý film bezduchou akcí. Bohužel se tentokrát nadměrné množství času věnujeme milostnému pnutí mezi Katniss, Peetou (Josh Hutcherson) a Galem (Liam Hemsworth). Problém je, že tento milostný trojúhelník vlastně nikdy milostným trojúhelníkem nebyl. Jakkoliv je v jiných ohledech nemístné srovnávat Hunger Games a Twilight, v tomto směru je problém „násilné trojky“ obdobný. Hlavní hrdinka zkrátka od začátku věděla, komu její srdce patří. A tady se v podstatě jenom čeká, než si její miláček vyčistí hlavu, kterou mu v předchozím díle vymyli záporáci. Než k tomu dojde, musíme přetrpět řadu citových výlevů a srdceryvných scén. Největší potíž tkví v tom, že chemie ústřednímu duu nefunguje a tu obrovskou lásku jim zkrátka nevěříme.
Střih, střih a ještě jednou střih
Vyvrcholení teenagerovské série mohlo být takřka dokonalé. Film i v této podobě disponuje kvalitním obsahem, scenáristické tahy vedou správným směrem a závěrečné pointě rovněž nelze nic vytknout. Nic však nekazí dojem více, než když filmaři neví, kdy skončit. Proč nemůžou přijít závěrečné titulky poté, co Katniss vystřelí poslední šíp? Proč musíme ještě dlouhé minuty sledovat, jak se dává psychicky dohromady? Proč po temné a špinavé atmosféře nastupují záběry prozářené sluncem a plné teplých barev? Proč mají v trikově vypiplaném filmu na konci ošklivou digitální kočku? Myšlenek na to, co všechno by se dalo vystřihnout a ve filmu by to vůbec nechybělo, je příliš mnoho. A proto Hunger Games s obrovským potenciálem, který se rozplývá v dlouhých a nic neříkajících minutách, hodnotíme pouze průměrem.