U lavice dítě stálo, z plna hrdla křičelo, že filmová Polednice povedla se přece.
Česká kinematografie nezačala letos úplně nejšťastněji, nepočítám-li to, že Českého lva za nejlepší film dostal skutečně snímek, který byl (Zelenka promine) loni nejlepší. Žánrově nám sice čeští tvůrci dopřáli rozmanitost, kvalitou se ale podle ohlasů drželi dole. Pohádková Řachanda, historická Lída Baarová, komediální Dvojníci i hudební duo Deciebely lásky a Muzikál aneb Cesty ke štěstí neudělaly dobrý dojem a spásu přinesly hlavně Rodinný film nebo Já, Olga Hepnarová. Debutantská Polednice naštěstí obohatila spíše chudší množinu slušných filmů.
Zfilmování básně Karla Jaromíra Erbena se zdá jako bláhový nápad, jelikož by nevystačila ani na krátký desetiminutový film. Naštěstí k látce přistoupil scenárista Michal Samir s přístupem člověka, který se nemusí držet předlohy písmenko po písmenku. Hlavní změnou v zápletce, která nutně pobouří milovníky Erbenovy básně, je vyškrtnutí postavy otce, který skončil na hřbitově. Neochvějně ale zůstává přítomen jako bod, který spojuje i rozděluje matku s dcerou. Zamlčování jeho smrti totiž postupně vyvolává rozkol mezi protagonistkami, což dovede film z bodu klidné symbiózy do momentu psychotické hysterie. Poučka o tom, že se dětem nemá lhát o dospělých věcech, je opět potvrzena.
Šílená duše pod rozžhaveným sluncem
Primárně jde o drama, které zkoumá motiv toho, kdy člověk překročí mez a jeho mysl ovládne psychická porucha. Hororový rozměr je veden stranou, avšak vždy připraven k použití, aby akcentoval zavádějící rovinu nadpřirozeného prvku, který v sobě vesnické prostředí nese jako nevyhnutelný příznak starých časů a odtržení od civilizace. Hrůzu přitom dovede navodit ze spalujícího horka, které skvostná kamera Alexandra Šurkaly (Ztraceni v Mnichově /2015/, Habermannův mlýn /2010/) zachycuje na nehybných lánech obilí i paprscích slunce pronikající nejmenší škvírou a sápající se jako nenasytný žrout po naší příčetnosti.
Polednice se nevyhnutelně musí ale místy změnit ve večernici, protože noční čas přeje hororové nátuře snímku přece jenom více. Temná zákoutí pokojů jsou ideálním dějištěm pro lekačky, s nimiž sice tvůrci šetří, ale s úctou k žánrovému vzoru je splétají se všemi typickými rysy – až je divné, že se stejně lekneme. Podporu našel snímek i v hudebním skladateli Benovi Corriganovi, protože dokázal vkusně nastínit emocionální nejistotu a napětí, i když by člověk při prvním pohledu na vesnici řekl, že tady se nikdy nic nestalo a stát nemůže. Hudba ale napoví.
Mladičké talenty i nevídaný divadelník
Vzácně trefný je casting. Ústřední rodinná dvojice je sebejistá, ať už Aňa Geislerová jako zoufalá matka nebo Karolína Lipowská v roli zmatené dcery. Rovněž vesnický kolorit, do kterého přicházejí, je naplněn postavami, které jsou podány s neobyčejnou péčí nebo vkusnou trapností. Pozoruhodný je Zdeněk Mucha, který ztvárnil starostu Mráze a kterého poslední roky celovečerní filmy spíše míjely. Jeho laskavost, která zaznívá z každého slova, je pro nově příchozí záchytným bodem v houstnoucí atmosféře. Na druhé straně Jiří Štrébl dokázal svého problémového „souseda“ ztvárnit v rovině skryté výhrůžky, aniž by šlo o vyslovenou karikaturu vlezlého opilce.
V příběhu dojde i na obávanou Polednici, ale jak víme z básně, to, co způsobuje smrt, není Polednice. Film se sympaticky drží nápadu předlohy, ale jde si svou cestou a námět rozvádí do dramaticky silné podoby, které sice ubližuje pár neznámých a překotný rozvoj psychické tísně, ale sílu nachází v poselství o důležitosti komunikace.
Foto: Falcon/Barletta Production