Poněkud jiný krvesajný příběh od režiséra Interview s upírem.
V dávných dobách se lidé báli jednoduše a ještě k tomu zadarmo. Nedostatečná vzdělanost spolu s vědeckým přístupem čekajícím v daleké budoucnosti omezil každodenní život obyvatelstva v iracionálním strachu z legend a folklóru, které skrze vyprávění přecházely z generace na generaci. Dnes se člověk ale bojí už jenom zadlužení a ekonomického propadu, takže tvůrci umělého děsu v hororových filmech mají z čeho žít. Idea nemrtvých bytostí, které povstávají z hrobů, aby hodovaly na lidském životě skrze jejich krev, je tu dlouho. Když se odkážeme na knihu Prima di Dracula, najdeme zmínky i v Byzantské říši. Možná proto se nový film Neila Jordana jmenuje Byzantium (v překladu Byzanc), ústředním útočištěm postav je stejnojmenný hotel a nejlepší zbraní na dekapitaci upírů je starodávný byzantský rapír.
Samozřejmě se nemůžeme vyhnout ani tematickému zhodnocení soudobého přístupu k tématu, které bylo devalvováno knižní a posléze filmovou sérií Twilight. Úspěch tohoto fenoménu, který mj. zajistil vznik samostatného knižního žánru a oddělení v knihkupectvích, poznamenal vnímání upírských entit. Na místo své posmrtnosti kombinované s věčností, nekompatibilitou s lidmi a motivem příživnictví na lidské energii života, což v sobě nese i jasný podtext vášně a erotiky, se do popředí dostala romantizující tragika těchto mrtvých, kteří jsou více impotentní – ať už ve sféře dentální, tak pohlavní.
Jordanův snímek, který pochází od Moiry Buffini, jež adaptovala vlastní divadelní hru, není velkým upírským eposem ani přecitlivělou romantikou. Odráží se na něm tvůrčí duch autorky předlohy, která se nese ve znamení tematizace ženy a upírství. Zásluhou Drákuly se dlouhodobě primárně soustředí tento subžánr na mužské představitele, a to včetně Stmívání. Neil Jordan tak může vytvořit genderově obrácený doplněk ke svému Interview s upírem. Soustředí se jak na možnosti, které upírkám dává věčný život, a smyslnou vášnivost jejich počínání, ale také je staví do opozice vůči patriarchátu.
Bez špičáků a hrobky
Byzantium šikovně konstruuje svébytný mytologický svět s pravidly. Upíři se zde liší od klasického spodobnění, ale nesou si přitom základní rysy, které je k tomuto označení odsuzují. Jednak se nezrodí následkem kousnutím jiného upíra, transformace je projevem výběru, který má náležet pouze starodávnému bratrstvu. Jak název jejich společenství napovídá, není v něm místo pro ženy a tajemství života věčného před nimi skrývají. Jenomže věci se v historii dějí různě, a tak se nejen Clara změní ve stín života, ale následně se dopustí ještě jiného zločinu. Ženy totiž na rozdíl od smrtelného života nemají právo tvořit ve smrti, ale Clara takto věnuje život Eleonoře. Dvě stě let se tak skrývají před bratrstvem, které kodex vede, aby obě hříšnice zahubili.
Přístup, kterým jsou hrůzné bytosti charakterizovány, je smysluplně a poutavě inovativní. Zubní tesáky nahrazuje nepřirozeně ostrý nehet, pobyt na slunci jim nic nedělá, ale vstup do domu je jim bez pozvání zapovězen. Vlastní je jim také lačnost po krvi smrtelníků. Ženské protagonistky se v této věci vydávají dvojí cestou, které zdánlivě reprezentují střet světla a tmy, a to v tématu, které je skrz na skrz černé. Zatímco Clara zneužívá své ženské půvaby a naplno propůjčuje svůj upírský talent myšlence erotického pohlcení, neboť peníze vydělává jako prostitutka a jako oběti si vybírá morálně odvrácené objekty, Eleonora čerpá ze své naivity a prostoty, která ji umožňuje nést své břímě v duchu milosrdnosti, odříkání a samoty. Pozoruhodné je, že jejich charaktery se odvozují ani ne z nabytí vampýrské formy, ale z původního stylu života, kde byly jejich osudy spjaté, ale společensky rozdělené.
Upírem mezi sexem a panenstvím
Gemma Artenton tak má možnost pohazovat kolem sebe hrstmi sex-appealu jako už dlouho ne (největší zklamání v tomto povrchním pohledu byl Jeníček a Mařenka: Lovci čarodějnic ). Vděčit za to může samozřejmě i tomu, že ji kostýmní oddělení navléká méně než více. Toto vykreslení však zapadá do upírského tématu, navíc se její pokleslost stává opakem noblesní nadřazenosti a kultivovanosti mužských upírů, zůstává i historickou daností a ekonomickou nouzí.
Obdobně vhodnou je ve své roli Saoirse Ronan, která začínala převratnou rolí v Pokání a svým uhrančivým pohledem a andělským vzezřením se uplatnila v mnoha dalších filmech, včetně těch, kde jsou její půvaby spíš v rozporu s násilným charakterem – v Hanně i Violet a Daisy. Zde se také křehkým životním postojem vymyká, nicméně své neoddělitelné upíří stránce. Zároveň se stává důležitou postavou, na rozdíl od Clary, protože ve své roli tematizuje jinou upírskou polohu, která je spíš odrazem dospívající dívky, byť v tomto případě přes dvě stě let staré. Trpí střídáním míst pobytu, uchováváním tajemství a odmítáním podvolit se upírovi v sobě. Vše přitom činí v kontextu nenadále nestandardní romantiky s nemocným chlapcem a chováním povzneseným nad pozemskou zátěž. Tím zajišťuje oduševněle napjatý prožitek na krvi závislé Červené karkulky.
Rudá zalije šero minulosti a šedost přítomnosti
Uvědomělá práce s herci je obklopena obvyklým projevem Jordanovy vizuální představivosti, jejímž vrcholem je v Byzantiu vodopád krve, který zbarví řeku v momentě proměny v upíra jako zlověstné znamení narušení přirozeného řádu. Nutno zmínit, že částečně se film odehrává v minulosti devatenáctého století a spolu s kameramanem Seanem Bobbitem (obvykle u Steva McQueena – Hlad a Stud) zvládají měkce a citlivě nasnímat tyto zšeřelé úryvky minulosti, zároveň si poradit s chladem betonu moderního anglického maloměstečka, v němž se jako přízrak minulosti (podobně jako upíři) klene starobylý hotel Byzantium, místo odsouzené ke chátrání a demolici. Rozvláčné tempo, které odpovídá vnímání času z pohledu upíra, rytmizuje subtilní melodický soundtrack Javiera Navarrete (Faunův labyrint).
Dohromady tak vznikl zádumčivý až zachmuřený snímek, který ale nechává upíry prožívat vzrušující vášeň. Neil Jordan se nutně nevyjadřuje k upírům v moderních kulisách, však Eleanora trefně poznamená, že nemá ani mobil a technologický rozměr civilizace zůstává nepovšimnut. Pro upíry ztracené v čase jsou to malichernosti, které přijdou a brzy je nahradí něco jiného. Vampýři disponují trvanlivějšími dary, kterých je Byzantium plné.
