Jeden z problémů současného světa jako námět bezpečné komedie ve francouzsky šíleném stylu.
Kdo stihl strávit komedii Oui, šéfe!, v níž se komediální herecká hvězda Francie posledních osmi let Michaël Youn objevil po boku světového Jeana Reno, může se připravit na další chod, který si Youn sám uvařil. Jen výjimečně se stane, že by číšník dokázal zastat roli hlavního kuchaře a Hurá na Francii to potvrzuje, byť je pravda, že musel vycházet z receptu, který dal dohromady s pachateli svého debutu Fatal.
Taboulistan je země, o níž jste nejspíš nikdy neslyšeli. Je v Asii a místní lidé trpí komplexem, že o nich neví vůbec nikdo. Jejich vůdce tak napadne provést teroristický útok na Eiffelovu věž, aby na sebe upozornili. Provede se výcvik místních občanů a dva vybraní – Muzafar a Feruz – se vydávají na cestu do té divné země, aby přinesli slávu svému národu. Ze svého úkolu nejsou příliš nadšeni, mají totiž při něm obětovat život, což se jim pranic nechce, a ani vidina čtyřiceti panen v ráji není dostatečnou odměnou, pokud se nepřihodí pořádná hostina s pitím.
Pryč s ožehavostí, s terorem bojujme humorem
S komediemi, které vycházejí z předpokladu civilizačního nedorozumění, v němž se střetává svět demokracie a tyranie, svět svobody a náboženského dogmatu, už máme menší zkušenost, byť se producenti ve všech zemí raději rozhodnou svěřit investici do osvědčeného modelu romantiky obalené humorem. Z Británie přišel velmi oblíbený snímek Čtyři lvy, americký komik mnoha jmen Sacha Baron Cohen pak připravil svou satiru na diktátorskou modlu. Věrnost Diktátora tradičnímu modelu romantické komedie, která mohla být brána jako podvratnost i slabost, doplněná o očekávané a průměrně zrežírované vtipy zabila potenciální zábavu. V případě Hurá na Francii se doplácí na zhuštěný scénář a ideologicky mdlé podivíny.
Přitom úvod, v němž se představí fiktivní barbarská země, kterou nenapadá efektivnější způsob diplomacie než uskutečnění teroru v srdci Paříže, má skvostné momenty. Příkladem je scéna ve výuce západních způsobů, v němž se muži pohoršují nad odepíráním základního lidského práva, jakým je mlátit ženy, přičemž to platí i tehdy, když začnou mluvit. Ba co hůř musí je poslouchat, čemuž jsou několikrát vystaveni. Vtip vycházející z arabské kultury je platný i ve stereotypech západu, kde muži „trpí“ při nekonečných řečech žen. Naneštěstí cestou do Francie jim letecká společnost nejenom změní trasu, ale ztratí i zavazadla s dalšími skvělými vtipy.
Bombová cesta
Scenáristé si podle všeho vzali do hlavy, že Hurá na Francii se stane turistickou referencí o jejich zemi, a tak se započne variace na road movie, v níž poznáme rozmanité krásy Francie, což vzhledem k původu filmu vyznívá jako zbytečné opěvování domoviny. Koneckonců to ale není zločin, hezky nasnímaný cestopis alespoň vystihne zákoutí cizí destinace, když je uváděn i v jiných zemích. Jenomže s tím platí, že na každé zastávce stráví hrdinové méně času, než by si vystavění řádně komické situace žádalo. Přitom kdyby se rozjela mírně dadaistická taškařice, jaká se objevovala v klasických francouzských komediích, třeba Bažantech, mohla by se neznalost kultury proměnit v sled skečů.
Potyčka střídá potyčku, zábava plyne jen z toho, že se zamýšlení tvůrci násilí z východu střetávají na západě pouze se samým násilím, ať už lokálních vzbouřenců na Korsice, fotbalových fanoušků, mládeže, policie, doktorů či imigrantských úředníků. Myšlenka zajímavá, ale bez řádného provedení, kterému pomáhají jenom herecké výkony Youna a jeho společníka, ale nikoli už Youna jako režiséra.
Uhoď ji, je to Francouzka
Dílo konečně vykolejí ženský element, který se do příběhu snese jako tvor nápomocný, byť s ohledem na své povolání nejspíš sledující vlastní prospěchářský cíl. Během krátké chvíle se bez jakéhokoli důvodu mění ve spřátelenou skupinu, která skončí (pravděpodobně, v tomhle je film cudný jako vesnická drbna z Troškovy komedie) skupinovým sexem, byť není vůbec jasné, proč se z ní stane taková coura, když oba protagonisté nemají žádnou životní perspektivu ani snahu disponovat osobním kouzlem a charismatem.
Morální dilema mezi krásným životem na západě a vykonáním svého úkolu v rámci věrnosti domovu se stává nezbytnou součástí filmu, aby se mohl úmysl zaútočit s bombou v centru města zamést pod koberec neútočnosti, ale tvůrci mají aspoň tu odvahu dopřát nějakou explozi a chytře zvládnou splnit úkol po vzoru pořekadla „vlk se nažral, ale koza zůstala stejná.“ Naneštěstí film ve svém celku vlka nezasytí ani náhodou.
P.S. Někdo by za terorismus mohl pokládat, že snímek jde do českých kin ověnčen českým dabingem, ale v kontextu rychlých dialogů to není na škodu.
