Doba komunismu zahrnovala mnoho zlého, a je proto nesmírně důležité o tom hovořit, aby se historie neopakovala. Po Klíčku mám ale pocit, že někdy je holt lepší mlčet.
Mladý, sexuchtivý pár nemá kde okusit tělesnou rozkoš toho druhého, a tak chlapec dostane geniální nápad, jenž zahrnuje výpravu do opuštěného, očividně strašidelného a nepříjemného vězení, ve kterém se jeho penis dočká vytoužené odměny. Ale ona byla panna, a tak se spouští časový paradox vracející je do padesátých let /vážně je to ve filmu tak blbé jako tato věta/. Přízraky vězňů se pohybují po chodbách tak dlouho, dokud nenabudou reálných kontur a obušek je oba dva srazí k zemi. On i ona by rádi věděli, co se to sakra děje.
Vzhledem k tomu, že jako rekvizita má titulní klíček jen pochybnou roli v celém ději, je asi nejpravděpodobnější, že by v tomto díle rád sloužil jako prostředek odemykající odstrčené a upozaděné hříchy minulosti, které stále tepou vroucí živostí, ale pouze pod povrchem. Ve svém bohulibém plánu ale selhává tak grandiózně, že si nejsem jistý, jestli mám plakat nebo se smát.
Můžete předlouho uvažovat nad tím, jestli byl film původně vytvářen pro kina, nebo jeho účel měl být skromnější stejně jako v případě Formanovy Dobře placené procházky, která měla vyjít pouze na DVD. Film je extrémně krátký. Takto krátké buď bývají animované filmy (nejlépe stop-motion animace) nebo filmy, které staví na jednom nápadu a nedokážou ho rozvést. Nejenom že je Klíček podezřele krátký, valnou většinu času navíc promarní v křečovitých kreacích ústřední dvojice mladých milenců, ústící v lacině hořkosladký konec. Chlapeckou polovinu dvojice ztvárnil Tomáš Šulaj, cenou Thálie oceněný divadelní herec, což se na jeho výkonu silně podepisuje. Neumí se před kamerou chovat tak, aby zcela zapomněl na divadelní prkna, a prkenná Petra Vlčková mu to příliš neusnadňuje.
Podstatné proplouvá na povrch sporadicky, ještě ke všemu v kontextu celého filmu prostřednictvím přehnaně ďábelských scén mučení vězňů. Zbytek se totiž topí v nánosech klišovitých prostředků hororového žánru. Film tak ve své podstatě selhává i v tom jediném dobrém, co by na něm šlo vidět – v poslání.
Tvůrci se inspirovali postavou Aloise Grebeníčka, který v padesátých letech působil v dějišti snímku, uherskohradišťské věznici. V rámci autorských úprav byl však přejmenován na nicneříkajícího Felixe Koníčka a nebýt mediálního poprasku, nikdo by neměl šanci vědět o reálných základech, na kterých film staví. Tím jakoby se ještě více vzdaloval realitě, které se tak snažil dobrat, a snažil se vyhnout kontroverzi, kterou by tím mohl rozpoutat.
Ve zbylém vykreslování návratu do padesátých let se tvůrci zmůžou jenom na několik mučivých výslechů a pár nábožensky laděných rad spoluvězňů, ale vůbec nejde do hloubky, kterou jednak střet nevědomé přítomnosti s drsnou minulostí nabízí a jednak samotné prostředí komunistické věznice přináší. Poloviční doba strávená posloucháním vyprávění pamětníka byla pro mě přínosnější než film skrývající se za lacinou slupkou hororové podívané, která má k tématu nalákat středoškolské studenty a další teenagerskou havěť. Na druhou stranu si myslím, že oni sami mají jak v létě, tak během školního roku stále milionkrát víc alternativ co dělat, než se dívat na špatně natočený horor.
Závěr
Úmysl je dobrá věc, ale pouze výsledek se počítá.
DŮLEŽITÝ DODATEK: Právě teď jsem se na oficiálních stránkách filmu dočetl, že postava, která byla inspirována Aloisem Grebeníčkem, údajně není Felix Koníček v podání Jana Přeučila, ale postava bachaře Norberta Lichého. Jestli jsem zmaten já, co potom ostatní – to se tvůrcům tedy vskutku povedlo…
