Každá matka si myslí, že její dítě je výjimečné. Ricky takový skutečně je.
Od francouzských režisérů odjakživa příliš neočekávám. Jejich filmy bývají plné prázdného tlachání o existenciálních otázkách. Dobrým příkladem, který mi na rok bohatě stačil, byla loni Paříž Cédrica Klapische. Nyní jsem se nechal zlákat Franςoisem Ozonem, abych uzřel jeho žánrovou koláž. Přestože to v rámci jeho filmografie a navzdory jeho národní příslušnosti není nic neobvyklého, tentokrát si troufám říct, že zašel ještě o kousek dál, a to když do ryze sociálního dramatu zapojil fantasy motiv a nechal zapracovat tým digitálních řemeslníků.
Každopádně je těžké hovořit o filmu, aniž bych prozradil, v čem výjimečnost dítěte spočívá. Zároveň je onen zvláštní prvek hlavním důvodem, proč by měl film náš zájem vzbudit. Jinak by totiž nepracoval s ničím, co by bylo příběhově natolik nosné, aby ozřejmovalo svou vlastní existenci. Nechte mě vás ale ještě chvíli napínat. Nejprve se seznamujeme se situací Katie pracující v chemické továrně, vychovávající dceru a sbližující se s Pacem. Je to tak obyčejný život, jaký si jen dovede představit.
Ze vztahu s Pacem vzniká nový život, jehož příchod režisér urychluje tím, že absolutně přeskakuje období těhotenství jakoby nedůležité, což si nemyslím. Za dlouhých devět měsíců se může změnit mnohé, ale sociální situace se v jejich případě zdá být neměnná. Na svět přichází malý Ricky, nejroztomilejší prcek letošního roku. Andílek s čertovskými manýry. Vše probíhá tak, jak by se dalo běžně čekat, dokud se Rickymu neobjeví na zádech modřiny. Patří vina otci, nebo nějakému vyššímu zásahu?
Vcelku jednoduchou a přímočarou pověst o zázračném dítěti uvozuje retrospektivní scénou, v níž matka titulního dítěte žádá na odboru sociální péče o pomoc a o možnost odložit dítě na nějaký čas do ústavní péče. Chápal bych to jako vějičku myšlenkového směřování film a skutečně se v podobném, stoprocentně realistickém duchu nese celý začátek, dokud chlapečkovi nevyraší ze zad křidýlka (a je to venku). V tu ránu se nálada celého filmu změní podobným způsobem, jakým se mění psychické rozpoložení matky, když pozoruje první kroky svého dítěte, první zoubky, první slovo, první smích, dokud nepřijde dítě ze školy s poznámkou a ony zjistí, jaký harant z něj vyrostl. Každopádně se vytrácí jakýkoliv hlubší zájem o cokoliv jiného než trampoty létajícího mimča.
Pocity ukřivděnosti odstrkované dcery, střet mezi starostí o dítě a nutností vydělávat peníze, chybějící mužský prvek, který byl vyhnán neprávem, a mnohé další se jednoduše rozmělňuje do ztracena. Středem pozornosti se stává létající zázrak, jehož působnost navíc postrádá sociální rozměr, který by ho významově stavěl na úroveň nějakým způsobem handicapovaného nebo nadaného dítěte, díky čemuž by tak film jednoduše vyzníval jako svěží pohled na vážnou a obehranou tématiku.
Otázkou pak je, jestli vlastně hlavním postavou není zamýšleno ono dítě, ale matka, skrze kterou ony události prožíváme, od seznámení s přítelem, přes narození dítěte po tzv. nadšení z kuřátka, během nějž žena přestává svět vidět jako šedivé a stereotypní místo bez nároku na radost, ale užívá si chvíle prvního bezpečného letu svého potomka. Těžko však něco takového pochopím, když jsem nikdy matkou nebyl a asi ani nebudu.
Další zlom přichází v momentu, kdy se Ricky vydá na neplánovaný letecký výlet po okolní krajině. V tom okamžiku se spolu s řídnoucím davem senzacechtivých novinářů rozpouští i poslední známky klasického sociálního dramatu, který se začal slibně rozvíjet s návratem mužského prvku a vznikem (nepříliš silného) dilematu o zneužití dítěte za účelem zisku finančních prostředků. Nejen že zde matka svým rychlým rozhodnutím působí macešsky, ale následek špatné volby ji proměňuje v zbídačenou ženštinu, která se nicméně ve jménu vší dobrosrdečnosti dočká nebeského zjevení. Bylo ale něco takového nutné? Nenechal se tvůrce svést z cesty tím, že se mu do díla přimotal lehce fantaskní motiv? Právě žánrové střety se nepodařilo vybalancovat ve prospěch příběhu, který je po všech útrapách zakončen pohádkovým způsobem. Nad tím může člověk jen zvednout obočí.
Závěr Ricky měl potenciál stát se originální sociální sondou, ale na půl cesty se zastavil a raději zkoumal nitro matky. Jako by Ozon nevěděl, že tam nic logického nenajde.
