Sex, intriky, lži …. a divadlo! Aneb Emmerichův nejlepší film, ve kterém muži pláčou při hovoru o divadle a ženy vlhnou při poslechu sonetu.
Původem německý režisér Roland Emmerich nyní přichází s Anonymem, ale v Hollywoodu prorazil v roce 1992 s akční sci-fi Univerzální voják. Následovaly další filmy, které spadají do škatulky blockbuster – snímky s vysokým rozpočtem, opulentními vizuálními efekty, známými herci a ambicí oslovit mainstreamového diváka. Kdo by dnes neznal Hvězdnou bránu (1994), Godzillu (1998) nebo Den poté (2010). Naposledy Emmerich nabídnul katastrofické drama 2012 (2009) o konci světa, které sice sbíralo ostré kritiky, ale celosvětově vydělalo téměř čtyřnásobek rozpočtu. Popcornovou zábavu Herr Emmerich zkrátka umí, i když jsou někdy výsledky zcela tristní – viz pravěká dobrodružná příšernost 10 000 př. n. l. (2008). Anonym je příběhem z alžbětinské doby, ve kterém je plebs propojen s královským dvorem, což částečně zajišťuje určitou atraktivitu a poutavost samo o sobě. Williama Shakespeare je ve filmu prezentován jako prostý hlupák (kluzký Rafe Spall), jehož neprávem získanou slávu mu závidí Ben Jonson (velmi sympatický Sebastian Armesto), který se už delší dobu snaží svými hrami marně prosadit. Královna má aférku s hrabětem De Verem, který po nocích píše hry, jež se navždy zapsaly do literární historie. Kdo nesnášel školní rozbory mnoha jeho (?) her, nechť se podívá, jak se s Shakespearem vypořádal lord Černá zmije.
Emmerich zfilmoval scénář Johna Orloffa, která se již léta zajímá o problematiku autorství Shakespearových her. Pro akademiky je toto téma jistě výživné, nutno zmínit, že spory se vedou dodnes. Neexistuje jediný písemný dokument, který by dokazoval, že autorem her je skutečně William Shakespeare. Příznivcem této teorie jsou antistratfordovci. Jako možné autory her vidí například Edwarda De Vere, hraběte z Oxfordu či Francise Bacona. Nepatlejme se však v suché teorii. Orloffův scénář se z části zakládá na faktech, ale také obsahuji řadu úmyslných nepravd. Vznikla z toho velmi zábavná fan-fiction, která vtáhne do děje a baví. Příběh je vyprávěný v několika časových rovinách, které jsou však velmi matoucí. Ani po hodině není jasné, kdo je čí verze mladší o třicet let. Nejlépe lze rozeznat královnu – a to nejen díky rudým vlasům, ale protože si tuto dvojroli zahrála matka (skvělá Vanessa Redgrave) a dcera (Joely Richardson). Nutno říci, že na Emmericha je ve filmu až podezřele nízký počet logických lapsů. A majestátní hudba Emmerichova dvorního skladatele Thomase Wankera velmi dobře podtrhuje intrikánskou atmosféru filmu, aniž by divákovo ucho obluzovala patetickými a melodramatickými tóny.
Příběh rámuje herec Derek Jacobi (představitel mnoha postav Shakespearových her) coby ztělesnění prologu, kdy nás v divadle uvede do hry, která se změní ve filmem vyprávěný příběh. Angažování tohoto herce zavání Emmerichovou úpornou snahou o určitou serióznost a věrohodnost filmu, jež se však míjí účinkem, neboť Jacobi je až příliš upjatý, vážný a výsledný dojem zkazí patetickým proslovem o přínosu Shakespearových her světu, který by stěží ustála divadelní prkna, ale filmové médium jej už neunese. Emmerich se navíc v propagačních materiálech holedbá, že film obsahuje několik unikátní širokoúhlých záběrů. To je sice možné (resp. fakt), ale já osobně jsem je nezaregistrovala.
V Anonymovi se samozřejmě dočkáme útržků z nejslavnějších Mistrových her, které povětšinou děj nikam neposouvají, ale rozhodně nepůsobí jako povinná vzdělávací vsuvka. Design Glóbu a emoce diváků působí natolik přirozeně a věrohodně (nejen díky skvělé kameře), že se jejich dojetí přesune i na diváky sedící v kině. Více než průměrnou kostýmní podívanou dělají z filmu zejména skvělí herci. Fantastický herecký výkon předvádí nejen mladší a starší herecké verze královny, ale i Rhys Ifans (Edward De Vere), jeho úděsný Paul Bulva z Klubu sráčů je již dávno zapomenut. Shrbený královnin rádce Robert Cecil (Edward Hogg) připomene proradného Grímu z Pána prstenů, herecky už však jeho představitel nijak zajímavý není. Majestátní atmosféra kolem královny je ve filmu potlačena – a je tak velmi sympatické pozorovat vládkyni Anglie, jak zoufale sedí v honosných šatech na zemi nebo se sžírá svou vrásčitou tváří. To se v mnoha filmech, kde Alžběta I. figuruje, nevidí, takže tento přístup je velmi osvěžující. Vyzdvihnout však nelze vizuální efekty. Když už vidíme v záběru zajímavou lokaci, je zahalena mlhou, která by se dala krájet. Situace se několikrát opakuje, až už to začíná být lehce k smíchu.
Intriky na královském dvoře, zákeřnosti, milostné avantýry, něžné sonety, zrady, vraždy, špína Londýna a divadlo. To vše nabízí Anonym ve výpravném kabátě se skvělými kostýmy, u nichž je vidět, že byly navrženy do detailů. Většina postav je velmi plastická a živá, rámování ponuře osvětlených místností imponující a nechybí klasické atributy shakespearovských dramat – a vy se tak na dvě hodiny ocitnete v alžbětinské době a budete si chtít zajít do Glóbu… nebo osouložit rusovlasou královnu.
