V tichu – ladění bez koncertu

0
16.10.2014 at 10:00  •  Posted in Recenze by  •  0 Comments

Nadějný režisér Poupat se přesouvá do minulosti, aby znovu připomněl hrůzy druhé světové války.

 

  Jako subjekt vstupující do kin je V tichu pravděpodobně v nejnevhodnější možné pozici, do jaké se film může dostat. Není hraným dramatem ani dokumentem, ale filmovou esejí tematizující soužení židovských hudebníků za druhé světové války. Nevypráví příběh jako sled kauzálně propojených událostí ani nezachycuje skutečnost. Jestli režisér a autor scénáře Zdeněk Jiráský hledal projekt, který by podtrhl renomé, které získal kritiky ceněnými Poupaty, smutně selhal.

  Snímek nejprve v menším prologu představí několik autentických záběrů z Československa 30. let. Bystrý divák ale může vypozorovat, že se skutečný záznam reportérů či amatérských filmařů mísí s postprodukčně upravenými napodobeninami mnohem modernější kameramanské práce. Zda je to záměrem nebo nedbalostí film, nenapoví. Hned vzápětí přejde do barevného širokoúhlého formátu a začne rozvíjet fikční svět. Strukturálně se v české kinematografii jedná o neobvyklé, z mezinárodního hlediska ovšem nikterak originální dílo.

V TICHU 121

 

Kaleidoskop velké trýzně

  V několika scénách jsou představeni židovští hudebníci mnoha generací. Patří mezi ně mužský kvintet Comedian Harmonists, jejichž píseň Veronica, der Lenz ist da během filmu mnohokrát zazní, skladatel, dirigent a hudební ředitel drážďanské činohry Arthur Chitz, klavíristka Edith Krausová a další. Příběhy postav, vyprávěné výhradně z jejich subjektivního pohledu, se nikdy nestřetnou. Oddělené narativní bloky se střídají s jakousi časovou sousledností a v lehce dynamizujícím rytmu – idylické prvorepublikové soužití brzy systematicky vystřídá protektorátní období a přesun do koncentračních táborů.

  Postavy své osudy komentují, jako by listovaly albem a pozastavovaly se nad jednotlivými fotografiemi. Někdy dění přímo interpretují, někdy shrnují události ve fikčním světe, které nám film neukázal. Většinou se ale snaží postihnout atmosféru, na což jim slova samozřejmě nestačí. Hudebníkovo rozplývání se nad svou krásnou chotí v den svatby jeho euforické stavy nepřiblíží. A stejné je to i s popisem hrůz v koncentračním táboře. Film zvolenou formou selhává, slovy nehledanými dobrovolně „vede nemožný boj“, ačkoli se mu mohl elegantně vyhnout.

V TICHU 112

 

Minulá mlčení

  Přitom odtrhnout slovo od obrazové složky se v minulosti několika autorským režisérům úspěšně podařilo. Jean-Pierre Melville natočil svůj nízkorozpočtový celovečerní debut Mlčení moře v podobném stylu. Vyprávěl sice na rozdíl od V tichu ucelený příběh, který kdesi začínal a končil, ale skoro celý ho nechal doprovázet mimoobrazovým komentářem mlčenlivého hrdiny. Záměrem bylo předvést, jak nedostatečně ve filmovém médiu působí zvuk bez obrazu a naopak. Jiráský by mohl učinit to samé s hudbou, ale neodváží se.

  Ale i takové pokusy kinematografie pamatuje, a to když Jean-Marie Straub a Danièle Huilletová natočili v roce 1968 Kroniku Anny Magdaleny Bachové. Film permanentně zatížený hudbou Johanna Sebastiana Bacha nevytlačil z obrazu jen mluvené slovo, ale i většinu tradičních filmařských prostředků. Přestože se film skládá z několika mnohaminutových, většinou statických záběrů orchestrů hrajících Bachovy symfonie, drama vyvřelo ze samotné hudby. Ale to už se nacházíme v oblasti experimentálního filmu a do něj má V tichu dost daleko. Je to moc obyčejně špatný film.

  Jaký význam má tedy ve filmu disonance vizuálu a zvuku? Bylo opravdu režisérovým záměrem ukázat, jak malá a prchavá jsou slova při popisu hrůz holokaustu? Je-li tomu tak, zaslouží si pochvalu. Přiklonit se k tomuto názoru ale vyžaduje slušnou dávku interpretační fantazie. Obzvlášť, když realizace dalších složek filmu také zaostává.

V TICHU 142

 

Hledání nedohledatelné estetiky

  Obrovskou a neodpustitelnou Jiráského chybou se ukazuje jeho koncepce vizuální působivosti. Navazuje na trend nastavený tři roky starými Lidicemi Petra Nikolaeva – do absurdních výšin estetizuje utrpení. Emoce se snaží navodit za pomocí spektra rozličných stylistických prostředků. Jiráský je nositelem velkého talentu, obrazu dokáže vtisknout nepopiratelnou sílu, činí tak ale ve jménu povrchního kýče. Jestli tedy mluvené monology hrůzám druhé světové války nestačí, filmový obraz jim v tomto případě nestačí a ještě je nesmyslně podkopává.

  Je vážně pozoruhodné, k jak povrchním výjevům je režisér schopen se uchýlit. Konkrétní scény dobře poslouží jako názorné příklady. Prvorepublikové období si představuje jako nevinnou idylku, kdy se postavy prohánějí pod korunami rozkvetlých stromů, zatímco jim pod nohami šelestí jemné obilné klasy. Na opravdu tenký led vstupuje ale až při zobrazení koncentračního tábora. Brutálně a nekompromisně ukazuje všechnu trýzeň, jakou nacisti vězňům zapříčinili, dělá to ale opět s hloupou snahou násobit sílu obrazů pomocí pečlivých kamerových kompozicí, ostrého i depresivně tlumeného osvětlení a lacině vybledlých barev (slabě zrealizovaná výpůjčka od Janusze Kaminského ze Zachraňte vojína Ryana).

V TICHU 105

 

V prázdnotě

  K naturalistovi má Jiráský daleko, V tichu zvolenou formou pozbývá veškeré autenticity. Účinek ještě degraduje idea zobrazit nacistické pohlaváry jako hororové zrůdy – nikoli jako lidi, které zvrácená ideologie dovedla k šíleným činům. V koncentračním táboře takto velí árijská vrásčitá stařena a kontroly vězňů provádí špinavý tlustý doktor s chromým okem. Je udivující, že nikoho při produkci nenapadlo, že zobrazovat holokaust takto je z hlediska etiky velmi neuctivé a polehčující.

V TICHU 111

  Audiovizuální složka zcela selhává. Jde o záměr? Je V tichu opravdu zamýšleno jako esejistické rozjímání nad neschopností postihnout historii? Pravděpodobně ne. Jiráský v roli scenáristy si je vědom svých limitů a nepokouší se o nějaký kulturní nebo společensko-historický diskurz. Tou nejkomplikovanější myšlenkou filmu zůstává rčení, že láska je hybnou sílou člověka a vždycky se najdou zlí lidé, kteří vám ji budou chtít odepřít. V obou případech je V tichu naskrz zbytečný film.

(4/10)

  • Info
  • Trailer
  • Plakát
Originální název: V tichu

Režie: Zdeněk Jiráský, Scénář: Zdeněk Jiráský

Hrají: Judit Bárdos, Ján Čtvrtník, Kristína Svarinská, Ján Gallovič, Laco Hrušovský, Valéria Stašková, Dana Košická

Žánr: drama, Země původu: Česko / Slovensko, Stopáž: 84 minut

Premiéra: 16. říjen 2014

tichu-film-plakat

 

Přečteno: 969x

Marek Koutesh

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Starší příspěvky:
Drákula: Neznámá legenda – utrpení nezkušeného upíra

Nejslavnější a nejobávanější vampýr v dobách, kdy pod odhalenou šíjí ještě nehledal krční tepnu.    Cesty Hollywoodu jsou nevyzpytatelné. Drákula: Neznámá...

Zavřít