Králíček Jojo – chlapec a jeho Hitler

0
24.1.2020 at 18:00  •  Posted in Recenze by  •  0 Comments

Komedií z doby druhé světové války do kin moc nevstupuje a jen málo z nich se odehrává v samotné třetí říši. Králíček Jojo je možná na první pohled provokativní, ale zjemňují ho řádné dávky cukrkandlu. Pokud má film „srdíčko“, můžete si totiž zamilovat i nacisty.

 

   Desetiletý Jojo (Roman Griffin Davis) to nemá jednoduché. Říši a Führera skutečně zbožňuje, postrádá ale potřebnou kuráž. Pokud není na blízku starostlivé matce (Scarlett Johanssonová), rozmlouvá o svých strastech s kníratým imaginárním kamarádem Adolfem (režisér a scenárista Taika Waititi osobně). Nejvíce ho momentálně tíží, že se v podkroví jeho domu skrývá Židovská dívka Elsa (Thomasin McKenzieová). Jojo na ní nemůže najít rohy ani rybí šupiny, avšak tuší, že pro něj představuje velkou hrozbu.

 

Radovánky v roce 1944

   Králíček Jojo je snímek z dětské hlavy a tón vyprávění se pod vlivem chlapcovy mysli stáčí mnoha směry. Víkend v táboře Hitlerjugend je pro Joja vzrušující zážitek a poslušnost vůči Vůdci dobrodružný úděl. A zatímco setkání se Židovkou film zobrazuje jako hororovou scénu, na oběšence na náměstí pohlížíme podivně odosobnělým neutrálním hlediskem.

   Waititi výstižně ukazuje, že dětská mysl může být zrůdnými ideologiemi zneužitelná, nikdy ale nebude úplně poddajná. Podněty od nacistických instruktorů si Jojo deformuje k obrazu svému. Jeho hyperaktivní a kouřící imaginární přítel Adolf je toho důkazem. Celkový koncept ale vykazuje jisté rozpory. Otazník se třeba vznáší nad stylizací celého fikčního světa a jeho obyvatel. Nacházíme-li se zavrtaní do mysli chlapce, který bere své poslání vůči třetí říši zcela vážně, není důvod k tomu, aby byl celý film plný chodících vtipů na nacisty.

   Tento humor není ani nikterak rafinovaný. Waititi sahá po ozkoušených vtipech na téma nacismu, fanatismu nebo kultu osobnosti – plně si je přitom vědom hranic korektnosti a divácké přístupnosti. Nacističtí důstojníci jsou ve filmu řádem posedlí zoufalci, které charakterizuje fyzická nezpůsobilost a častá zženštilost. Humor se poté do velké míry sestává z opakování fanatických formulí a legračního hajlování. Nemůže pochopitelně chybět ani narážka na Hitlerovo intimní zranění z první světové války.

   Tím, že se Waititi rozhodl zadaptovat zcela seriózní románovou předlohu Nebe v kleci od Christine Leunensové a učinit z ní provokující, ale neurážlivou komedii, si určil překážky, na které plně nestačil. Odvázanější duch jeho počinů Hon na pačlověky (2016) nebo Thor: Ragnarok (2017) mu sedl lépe. V Králíčkovi Jojo mu dělá problém především následování mnoha motivů, které v průběhu stopáže načíná. Často naráží na nápadité téma, jen aby se za chvíli odhlédl jinam. Jen v úvodních titulcích načrtnutá paralela Vůdce a rockových superstar má životnost čtvrt hodiny, načež hned mizí. A poté, co Joja Adolf přirovná k odvážnému králíkovi, jeho definici hrdina nikdy nenaplní – místo kličkování válkou leckdy provokuje a statečnost se mu hned vymstí…

 

Ze špalíčku vtipů

   V limbu nedotaženosti zůstávají i vedlejší postavy. Kamaráda Yorkiho (Archie Yates) Jojo vždy potkává jen proto, aby Waititi mohl vtipkovat o dětské vizi nacismu i v dialogu a kapitánův pobočník Finkel (Alfie Allen) slouží opravdu jen jako náznak nepřípustného homosexuálního pouta v nacistickém velení. Souhrnně jde o selanku pomýlených hlupáků, které si zamilovat namůžeme, máme si je ale jistojistě oblíbit. Nejvíce tyto zkratky škodí linii, která je centrální pro celé vyprávění. Věnováno je jí nejvíce prostoru a přesvědčit nás má o dobrých úmyslech snímku – jde o vztah mezi Jojem a Elsou.

   Dlouhou dobu se o vztahu vlastně hovořit nedá. Dvojice se má vzájemně v hrsti – Jojo může Elsu prozradit, bojí se ale její údajné židovské magie. Jejich setkávání jsou variace na totéž, navíc realizované v nudných pohledech a protipohledech kamery a s vypočítanými údery sarkastického humoru. Elsa zřídka poodhalí něco ze své minulosti a zejména v závěru se ukazuje, že sloužila především k tomu, aby na její figuře protagonista prezentoval posuny ve svém smýšlení. Pro snímek, který tematizuje soucit v krajních situacích, jde o povážlivě redukující pohled.

   Záměr je mlhavý a zpochybnitelný i v pojetí kamaráda Adolfa. Waititi si hraní svého Führera očividně nesmírně užívá, není ale jasné, zda má být částí chlapcova nitra, kupříkladu zosobněním jeho radikálních úmyslů, substitucí chybějícího otce nebo jestli má sloužit jako metafora, jak naznačuje Jojoova poslední konfrontace s ním. Nejenže se objevuje jako chlapcův rádce a svědomí, ale s Jojem vstupuje i do hádek.

   To vše ve filmu, který se příliš zalyká svou dobrosrdečností a předstíranou rebelií. Ani v jedné poloze není důsledný – první nerozvíjí a druhé je faleš, neboť je jím protežovaný humor společensky přípustný. Snad „nepropečený“ Králíček Jojo na jistých blyštivých filmových cenách neukořistí sošku za scénář, o kterou se rovněž uchází Irčan (2019) nebo Malé ženy (2019).

(6/10)

 

Foto: CinemArt

  • Info
  • Trailer
  • Plakát
Originální název: Jojo Rabbit

Režie: Taika Waititi; Scénář: Taika Waititi

Hrají: Roman Griffin Davis, Thomasin McKenzie, Scarlett Johansson, Taika Waititi, Sam Rockwell, Rebel Wilson, Alfie Allen, Stephen Merchant, Archie Yates a další

Žánr: komedie, válečný; Země původu: USA/Nový Zéland/Česko; Stopáž: 109 minut

Premiéra: 23. ledna 2019

Přečteno: 99x

Marek Koutesh

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Starší příspěvky:
Žebříček roku 2019: Skleněný Irčan míří Ad Astra

 Redakce rekapituluje uplynulý rok ve světě filmu. Jaké snímky jsou našimi favority a které v kinech spíše jen parazitovaly? Filmový...

Zavřít