S historickými dramaty, přepisy a nejrozmanitějšími druhy adaptací událostí, které dávno minuly, to je složitější, než by se na první, zavádějící pohled mohlo zdát. Zavděčit se historikům je přitom o poznání těžší než náladovému divákovi, pro nějž je čas a jeho uspokojivé strávení otázkou důležitější jak smysl života.
Stěží se dá odhadnout, zdali je období 1587-1590 tím nejzajímavějším v Alžbětině vládě nebo tím „nejzlatějším“, každopádně se tu událo dost věcí na to, aby scénáristé mohli pracovat. Třicet let uplynulo od chvíle, kdy Alžběta dosedla po vleklých sporech na trůn Anglie, některými označována jako nemanželský bastard, mnohými nenáviděna za svoji protestantskou víru. Za celých těch třicet let se snažila stmelit katolickou a protestantskou Anglii v jednu, ale díky vnitřním sporům a vnějším zásahům se jí to dosud zcela nepodařilo. Velké obtíže jí také činí Marie Stuartovna, královna Skotska, která by ráda Alžbětě uzmula její trůn, a tak si odpykává trest vězení za několik spikleneckých činů. Před několika lety se navrátil sir Walsingham z Francie, aby pokračoval v kariéře královnina „tajemníka“ a teď se vypořádává hlavně se sílící hrozbou Španělského království, jež díky silnému katolickému vlivu patří k nejmocnějším státům tehdejší Evropy a nejbližšímu příteli Vatikánu.Alžběta navíc stále musí odolávat náporu nápadníků, jelikož se dosud honosí přízviskem „Panenská královna“. V jejím osobním životě nastává krize, když se navrací mořeplavec a objevitel Walter Raleigh a ona musí zápasit se svou dvorní dámou Bess o jeho srdce. V politickém životě přichází krize, když se Filipovi II. lstí podaří donutit Alžbětu k popravě Marie a on získává možnost k válečnému tažení proti Anglii. Zlatý věk jak vyšitý.
Královna Alžběta byla velkou panovnicí a v očích mnoha lidí je díky své historické proslulosti zkreslenou osobou. Cate Blanchett a Shekhar Kapur díkybohu pokračují v započaté tradici, a tak Alžběta není nedotknutelnou bytostí, která jedním slovem ničí státy a nejmocnější vládci se před ní třesou strachy. Kdepak. Na rozdíl od mnou filmařsky milovaného Království nebeského se Královna Alžběta: Zlatý věk vydává víceméně po přesně dané historické stezce a dramatizací a lehkým přikrášlením nám přibližuje skutečnou Alžbětu. Tu, jež musela odolávat útokům vnitřních i vnějších nepřátel, která musela dodržovat zvyky hodné královské osobě, ale která zároveň byla ženou mající podobné tužby jako ostatní a ženou, která se bez všech těch okras jeví křehce a zranitelně. Všechny tyto polohy, charakteristiky a detaily dokázali Blanchett s Kapurem do filmu propracovat a vytvořit tak neobyčejný pohled na jednu panovnici. Vděční za to můžeme být především Cate Blanchett, která zvládá sehrát všechny královniny nálady s grácii a elegancí (především bouřlivé projevy), ačkoliv k mistrovskému herectví v první Královně Alžbětě jí chybí pevnější a rozhodnější režisérská ruka. Kapur totiž už „mezi-filmem“ Čtyři pírka přišel o část svého talentu, a tak Zlatý věk nepůsobí tak uvolněně, promyšleně a vášnivě zároveň. Komická sebereflexe, jež poněkud kazí první dojem ze začátku, a unáhlené střihy, jež brání intimnějším, oku lahodícím a intelektuálně vybíravějším pohledům, nedovoluje Zlatému věku byť se přiblížit královské úrovni první Královny Alžběty.
Na Zlatém věku je pak navíc zřejmý syndrom pokračování. Na první film zřetelně nenavazuje, ačkoliv ten skončil překrásným koncem, jež není explicitně otevřeným, ale dovoluje pokračování osudů (a že třicetiletá vláda nabízí materiálu). Dalším prvkem, ve kterém je očividný syndrom pokračování, je větší rozpočet v těsném sevření s větší pompézností a velkolepostí. Na jednu stranu tu máme zbytečné pozlátko čítající desítky nejrozmanitějších (ale přenádherných) garde rób, více filmových lokací a v neposlední řadě akčních scén, bez kterých se první Královna Alžběta zcela obešla. V potaz se však musí vzít, že přeci jen to je „zlatý věk“, takže potřeba zachytit ho hmatatelně je nejen přirozeností, ale i druhem nutnosti, jež zmlsaného diváka dovede k filmu.
Mým názorem je, že myšlenkový obsah by měl jít ruku v ruce s technickým zpracováním, které zahrnuje především výtvarnou stránku díla. Problémem Alžběty není, že by obě složky adekvátně nespolupracovali, nýbrž každé chybí něco k dokonalosti. Technicky je prakticky precizní, nebýt zbytečných střihů a faktu, že závěrečná bitva se smrkne do několika (ovšem technicky precizních) záběrů na hořící lodě. Obsah je tu emocionálně neodkryt (milostný trojúhelník Alžběta, Raleigh, Bess), je dějově neobratný (rodina sira Walsinghama) či je zkratkovitě vykreslen (fanatický španělský vládce Filip II.), a za vším stojí především neomalená režie Shekara Kapura. Je sympatické, že se nebojí nábožensky laděných témat a dokáže vytvořit úchvatné kompoziční a výpravné obrazy a kamerové záběry, ale nebýt opravdu kvalitního hereckého ansámblu, tak by putoval rovnou na televizní obrazovku. Žehnej Bůh za Cate Blanchett a hlavně Geoffreye Rushe. Ten předvádí svůj skutečný herecký um, jež nejspíš trochu hloupě zahazuje v blockbusterech typu Piráti z Karibiku. Sir Walsingham se totiž za těch třicet let dost změnil. I když má stále velkou moc a skryt před zraky veřejnosti a královny dokáže potírat její nepřátele, vnitřně je namožen jak stářím, tak hanebnými skutky svého syna. Geoffrey Rush dokázal obě tyto poloviny zahrát mistrovsky a je z každé jeho scény a repliky cítit, že se k roli vrátil s velkou láskou. Zklamáni se však mohou cítit ti, kteří Cliva Owena obdivují i kvůli jiným věcem než zevnějšku, neboť kromě zasněných vyprávěních dal své postavě pouze šarmantní kouzlo tajemstvími opředeného mořeplavce. Pouze zevnějšek lze ocenit i u jedné ženské protagonistky – herečky Abbie Cornish a její dvorní dámy královny přezdívanou Bess. Samantha Morton v roli konkurenční královny Marie Stuartovny několikero scén z vynuceného ubytování tolik neprožívá a nebýt silné scény popravy, asi by jste na ni nevzpomněli. V paměti však dozajista utkví Filip II. se svými zarudlými oči, silně katolickou vírou a ochotou zničit Alžbětu za každou cenu, jehož s nebezpečnou přesvědčivostí ztvárnil Jordi Molla.
Závěr:
Jsou scény, kdy se vám bude tajit dech, a to hlavně díky mrazivě živoucímu ztvárnění královny Alžběty. Film Královna Alžběta: Zlatý věk je nejen vhodným subjektem pro hodiny dějepisu, ale je vhodný i pro ty, kteří dokáží slevit ze svých nároků, jež získali při sledování trailerů a kteří se rádi pokochají překrásnými záběry a několika vrcholnými hereckými projevy.
