V kinech většinou strach budí horory. Krutá realita ale paranormální děsy snadno trumfne.
Uběhlo sedm let od tragických událostí v Norsku, při nichž pravicový extremista Anders Breivik zavraždil 77 lidí, především na ostrově Utøya, kde se konal mládežnický tábor vládní Norské dělnické strany. Breivika soud za hromadnou vraždu poslal na 21 let do vězení, přičemž trest se může prodlužovat až na doživotí.
On sám tak zůstává trvalou připomínkou krutosti, které může být člověk schopen. Zatímco slova popisující tehdejší útok jsou jednou věcí, film může nabídnout bezprostřední pohled na hrůzu, které byli děti a mladí lidé na ostrově vystaveni.
Nabízí se více možností, jak k materiálu přistoupit. Norský režisér Erik Poppe ale točil podle scénáře, který místo odtažitého pohledu, který by ukázal jak jednání Breivika, tak reakce lidí, soustředí svůj pohled jenom na oběti útoku.
Ideální varianta se z toho stává v kombinaci s tvůrčím rozhodnutím natočit film na jeden záběr, který pokrývá více než sedmdesát minut, po kterých Breivikovo řádění na ostrově trvalo. Na diváka se tak přenáší co nejdůslednější dojem z toho, jak nekonečné bylo čekání na záchranu. Na druhou stranu kameře místy chybí jasnější koncepce pohybu – vyhýbá se sice problémům s nepřehledným třesavým obrazem, ale kvůli neustále přítomnosti občas neví, kam se zaměřit a nabízí až „hluché“ záběry.
Neviděný útočník zdůrazňuje nevědomost obětí
Děním provází Kaja, která je na táboře se sestrou. Spolu s ní nahlížíme na obavy druhých, nejistotu a hlavně nevědomost. Byť si to z dnešního pohledu už tolik neuvědomujeme, v momentě útoku nikdo neví, kde je útočník, co se chystá dělat a hlavně, kolik agresorů vlastně na místě je. Film útočníka v podstatě vůbec neukazuje, což účinně posiluje pochopení, v jaké nevědomosti se nachází přímý účastník útoku, což je možná vůbec největší předností tohoto snímku, který se tak zároveň snaží vyhnout tomu, aby nemohl být použit k jakékoli glorifikaci vraha.
Andrea Berntzenová ztvárňující Kaju sice nemá žádné velké herecké zkušenosti, Utøya je de facto jejím filmovým debutem, přesto spolu s dalšími překvapuje svou přirozeností, fyzickou odhodlaností a emocionální otevřeností, která z mnohých scén dělá ryze depresivní momenty. Film konfrontuje diváka s úvahami, jak by se sám zachoval v takhle šílené situaci.
Vedle kamery je pak výrazným formálním prvkem také to, že se film obešel bez klasického soundtracku, který by nás emotivně vodil za ručičku. Návodná hudba netřeba, protože výjevy jsou tak jednoznačné, že svíravá úzkost zachvátí každého, kdo disponuje dostatečnou empatií.
Působivá je sama zvuková stopa, kterou absence hudby ještě posiluje. Slyšíme každé blátivé šlápnutí, vnímáme každou zlomenou větvičku, a co je hlavní, každý výstřel, který se rozléhá s bolestivou hlučností, je neustálou připomínkou trvajícího nebezpečí.
Celkový silný zážitek z filmu nicméně poněkud shazuje informace závěrečných titulků, že v díle vystupují fiktivní postavy a celý příběh prožívaný s Kajou je slepencem zjištění z hloubkových rozhovorů se svědky útoku na Utøye. Byť se film snaží událost co nejlépe přiblížit, ubírá to významu filmu jako co nejautentičtějšímu záznamu smutné tragédie. Divák se cítí i trochu ošizen, že své sympatie vkládal do osoby, která na Utøye de facto nebyla.
Foto: Film Europe
- Info
- Trailer
- Plakát
Režie: Erik Poppe; Scénář: Anna Bache-Wiig, Siv Rajendram Eliassen
Hrají: Andrea Berntzen, Aleksander Holmen, Brede Fristad, Elli Rhiannon Müller Osbourne, Sorosh Sadat
Žánr: drama, thriller; Země původu: Norsko; Stopáž: 98 minut
Premiéra: 19. července 2018
