Bláznivý film, jehož ekologismus se mění v ekoterorismus. Batolata možná zabaví, malé děti to zvládnou a budou se vlnit v rytmu písniček. Ale víc není radno čekat.
Je to barevné, je to hravé, jsou tam písničky, tančí se tam, má to poselství a dobrý konec. Dětský film jako vyšitý, řeklo by se. Navíc v Americe je z toho kasovní hit jak blázen, s jehož prvovíkendovými výdělky se jen pomálu mohou měřit velká studia jako Pixar či Dreamworks. Universal zkrátka vsadil na správnou kartu, když navázal spolupráci s animačním studiem Illumination. Jejich první tutovkou bylo Já, padouch. Lorax se zařadí po jeho bok. K úspěchu u amerického publika jistojistě přispěla i skutečnost, že se film zakládá na knižní předloze oblíbeného pohádkáře Dr. Seusse a že ústřední duo namluvily populární idoly mládežnických pokojů – Zack Efron a Taylor Swift.
V záhadném městě, kde žije dvanáctiletý Ted, všechno tvoří umělé materiály. Žádná tráva, žádné stromy a keře. Snad jenom ta tekoucí voda je poslední připomínkou živoucí síly přírody, ale i ten vzduch, tolik znečištěný, je potřeba nejlépe přijímat z prodávaného balení (že by narážka na prodej balené minerální vody?). Když se jednoho dne zmíní Tedova platonická láska o stromech (o nichž už jaktěživ nikdo neslyšel a nic neví, takže její vědomost je zarážející), vydá se po nich pátrat, aby je mohl přinést zpět do města a naklonit si její lásku. Musí se však dostat za hranice města, za mužem jménem Jednoráz. Ten už mu poví, co se kdysi stalo se stromy a jak to napravit.
Pokud máte rádi stromy, tenhle film ani vidět nemusíte, maximálně se vám začnou ty zelené věci venku hnusit z toho, jak sladkokýčovitý snímek je. Čím mladší jste, čím infantilnější dokážete být, tím vzrůstá pravděpodobnost, že vás Lorax zaujme. Samozřejmě jistou výhodu skýtá znalost autora předlohy a jeho bláznivého literárního stylu, který si i film Lorax uchovává. Dr. Seuss má ale o dost větší tradici právě v Americe, zatímco u nás se tento angloamerický pohádkář moc neujal a jeho popularitě nepomohly ani filmy jako Grinch či Horton.
Svět Loraxe je potřeba brát v konotacích jisté omezené alegorické vize, na kterou nelze aplikovat běžná měřítka ať už animované tvorby, nebo obyčejných hraných děl. Hrací prostor je navíc vizuálně omezen tím, že město je obehnáno vysokou zdí, za níž se většina obyvatel nikdy nepodívá a zbytek prostoru je představen ve formě postapokalyptické pustiny. Neexistuje svět, je pouze jedno toto místo zcela oddělené od reality. Už v tomhle ohledu vyvstane několik logických lapsů, které se přidají k haldě dalších logických a morálních lapsů, které jsou nedílnou součástí Loraxe a samy sebe se snaží omlouvat tím, že jejich barvoduhový svět není skutečný, ale dětsky zjednodušený. Z toho důvodu ale přeci nemusí všechno přestat dávat smysl. Dospělého či uvažujícího diváka navíc nezabavíte několika ironickými pokusy o bagatelizaci sladkých medvídků z lesa. Bude se ptát, a co hůř, až se začne ptát dítě, dokážete na jeho upřímné otázky najít odpověď, aniž byste museli Loraxe označit za blábol? Pojďme film prozkoumat z dospělejší pozice.
Veškeré dění trochu postrádá svůj význam, pokud je všechno, co vidíme a známe, vytrženo z kontextu světa a jeho základních souvislostí. Přičiněním tohoto faktoru nemůže ani moc účinně fungovat ekologické poslání, které se svou agresivitou a bezmyšlenkovitostí způsobující škody transformuje v obyčejný ekoterorismus. Přitom to jde udělat střídmě a s filmařskou grácií. Dokazuje to jeden z filmů pro dospělejší publikum, který ale využil nulové limity animační formy – Princezna Mononoke. Svůj díl zdravého učení o chodu světa a přírody a cyklu života přinesl Lví král. Lorax se s nimi nemůže měřit. Chybuje už ve výběru hlavního hrdiny, s nímž máme projít poznáním pravdy a bojem za spravedlnost. Jeho ekologický zápal totiž netvoří upřímný zájem o přírodu, ale prostá primitivní touha dostat se pod sukni jedné sličné slečně. Vážně stačí ke štěstí falešný záměr? Ani trochu, ale co chtít od obyvatel tohoto místa, kteří se většinou řídí heslem „kam vítr, tam plášť“ a svůj názor přizpůsobují aktuálním povětrnostním podmínkám. Je nám blaze v tom našem umělém světě…a nebo ne? Ten kluk něco žvatlá o stromech. Asi bude mít pravdu on. Je vidět, že se děti hodně naučí a jednou se stanou úspěšnými představiteli davu.
Nejhůř dopadají v celém konceptu ekonomické modely. Ty totiž najdou své opodstatnění pouze s minimálním reálným základem, který ovšem Loraxovi chybí. Proč by měl mít vůbec někdo zájem o to ekonomicky prosperovat, když kolem není žádný svět, kde by své bohatství mohl nějak zúročit. Proč se tu kapitalistický duch mění v laciný démonismus a šílenství, když se jedná o pouhou lidskou blbost. Pokud je něčeho omezené množství, každému snad dojde, že při rostoucí rychlosti likvidace je poslední kus blíž, než bychom chtěli. Navíc celý průmyslový způsob zpracování materiálu na výjimečný vynález postrádá odůvodnění. Když nám jde skutečně jen o obnovitelné výrostky stromů, proč je kácet. Kácení v reálném světě má důvod – využívá se dřevo, nikoli listy a jehličí, což je v přeneseném významu právě případ Loraxe. Ve filmu přijde pokácené dřevo nazmar, zhola zbytečně a barbarsky. Chybí tu souvislost, co tedy chce film vlastně sdělovat. Pokud nechce spíš nabádat k tomu, aby si každé dítě pokácelo aspoň jeden vlastní strom. Vždyť neexistuje jiný způsob, jak si pořídit bájného a mytologického Loraxe, bytost, která se rodí z pařezu pokácené dřeviny.
