Nepřátelská příroda proti tvrdým chlapům Aljašky. Kdo s koho?
Z oficiálních plakátů na nás hledí nesmlouvavá tvář Liama Neesona, hypnotizuje pohledem, dává nám pocítit sílu, s jakou se lze měřit s vlky. Ve filmu je jeho postava expertem na vlčí problémy. Dělal bezpečnostní službu na aljašské ropné stanici, která obklopená nespoutanou divočinou skýtá příležitost pro číhající netvory, kteří ohrožují dělníky. Pro Ottwaye jsou prací, vycítí je a rychlými reflexy je zpacifikuje. Mrazivé noci samoty obklopené dotěrnými duchy minulosti ho však častěji ponoukají k tomu ukončit životní pouť. Jen kdyby nezaslechl volání svého druhu, vlků, kteří čekají, až se stane cizincem v jejich světě, až doputuje do jejich sídla a utká se s alfa samcem. Ottway netuší, že příležitost se naskytne velmi brzy. Když odlétá se skupinkou dělníků zpět do civilizace, letadlo postihne bouře a spadne. Hrstka přeživších se snaží dokázat, že z útrob letadla nevyšla živá nadarmo.
Není příliš dobré znát jméno režiséra, když se na film chystáte. Jeho renomé totiž svádí na špatnou stopu a mohlo by nejednoho diváka zavést na okraj propasti, kam ve své naivitě zahučí. Ale budiž, stejně byste si to našli – Joe Carnahan. Teď se polovina lidí chytne za hlavu a druhá se rozjaří. Můžete totiž jeho bláznivě nespoutanou akci s přešlápnutím zdravé míry milovat, nebo nenávidět. Ovšem je pravda, že podobně jako u tohoto snímku i film, s nímž si ho nejčastěji spojíme – Sejmi eso (2006), nebyl tak zběsilý a nezastavitelný jako slibovaly upoutávky – lživý a ošklivý to nástroj marketingu. Na druhé straně blábolivá výplň Esa je zde nahrazena lehce filozofujícím rámcem, kocháním přírodou a mlčenlivými momenty spříznění člověka a světa.
A většinou to dost dobře funguje, velmi povedený je snímek ve ztvárnění vlků, děsuplné hrozby, která vyvěrá z pouhého vytí a odlesků očí ve tmě, které se jeden po druhém objevují všude kolem. Akce je minimum, spíše se utíká a umírá, než že by se sváděl náročný kontaktní boj. Vlci nejednou dokazují, že tohle je jejich domácí hřiště, a přestože režisér pěstuje víru v postavy, jejichž nezdolná vůle je může dovést zpět do bezpečí, člověk už jednoduše prošel evolucí ve tvora vykořeněného, který se přírodě odcizil a ztratil tak návyky, díky kterým přežívá silnější.
Krom toho vedle Liama Neesona obsadil štáb neznámé tváře, takže to není ani tak tipování, kdo všechno přežije, ale jestli aspoň ten Neeson bude na konci dýchat. Jeho postavu moduluje zvláštní přízrak minulosti, kterého s laciným opakováním Carnahan předhazuje jako něco světoborného, co automaticky emocionálně zvýrazňuje postavu. Naopak tento lyricko-filozofický galimatyáš svědčí pouze o nevyzrálosti osobnosti, která jej nedovedla v řádném rozměru rozvést. Jedinou výhodu má zkraje filmu, kdy se Neeson stává postradatelným, někým, komu není proti mysli odchod ze světa a který je schopen pochopení a předání smírčí cesty ke smrti. Tam se ovšem zdá nadbytečný jeho voiceover.
Filmu se každopádně povedlo něco, v čem taková Bílá smrt nebo Útěk ze Sibiře naprosto selhaly. Divák má z přírody respekt. Carnahan je formálně surový až na kost, aniž by z toho tvořil voyeurskou exhibici. To se týká hlavně scény pádu letadla, která je naturalistická, bolestivá, nepřehledná i komorní. Poprvé se sice zjeví stín špatných triků, ale velké plátno a rychlost pádu letadlo nedostatek skryje.
Mimo zájem tak zůstává až do scény, v níž musí skupinka překonat propast. Do té doby si film vystačí díky volbě lokací, práci osvětlovačů a kameramana s ryze uvěřitelným prostředí (natáčelo se v mrazivém počasí jihozápadní Kanady). Jenom kvůli tomu, aby propast byla pořádná, šáhne se po zeleném pozadí a ve filmu naplněném krásnými záběry přírody najednou praští do očí shluk pixelů. Ale jakákoli sněžná bouře, hrůzná šeď zlovolných mračen a skvělá práce se zvukovými efekty větru a neprostupných závějí sněhu vytváří výtečnou atmosféru, ze které mrazí a děsí. Divákovi je zprostředkován ba až autentický pocit prostředí, kde by nevydržel ani pět minut a v němž by ho nemilosrdné lúno přírody pozřelo a kosti vyplivlo pro potřeby místních mrchožroutů.
Zoufale by to ale chtělo ještě vybrousit, pohrát si s obtížnými pasážemi, sjednotit styl a vyprávění a nakonec by se o snímku hovořilo, že má jeden z nejpozoruhodnějších konců poslední doby. Takhle zanechá jen stopu ve sněhu, který brzy přikryje čerstvá dávka prašanu.